TATE
Je to pět let. Pět let od našeho rozchodu i od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy. A přesto ho pořád nedokážu vyhnat z hlavy. Vrací se do mých myšlenek i do mých snů naprosto nezvaný a nevítaný. I přesto, že jsem teď zadaná a měla bych myslet...
Takže dneska vám tu musím ukázat něco, co mi udělalo ohromnou radost! (:
annakriegerov si dala tu práci a nakreslila pro mě (nás) můj historicky první fan art vůbec, čehož si ohromně cením. (Vážně. Moje černý srdíčko zaplesalo.) Takže ti, ženo, ještě jednou moc a moc děkuju a pokud toho bude víc, val to do mě! <3 :D
EDIT: Ano, zapomněla jsem dodat, že Aňu je můj osobní multifunkční R2D2. Aktuálně mi pomáhá připravit kapitolu s předlohama postav a bez její pomoci by ten výsledek zřejmě nebyl tak epickej. (Počkejte si na Tate!)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
***
(PONDĚLÍ, 17. září 2018)
„Tate? Jsi v pořádku?"
Ta slova ke mně proplouvala jako v mlze. Chtěla jsem odlepit víčka a říct, že mi nic není, jenže se to z nějakého důvodu nedařilo.
„Sakra, Tate."
Ucítila jsem, jak mě podebírají dvě silné ruce a tisknou mě k tělu, ze kterého sálalo příjemné teplo. Obklopila mě vůně kůže a koření, která mi byla podivně známá. Přitulila jsem se k němu a blaženě si povzdechla. „Líbí se mi, jak voníš," zamumlala jsem sotva srozumitelně.
Z dálky se ozvalo uchechtnutí. „Jo, tvoje vůně taky není k zahození."
Nakrčila jsem nos, protože se se mnou celý svět začal otřásat. „Jen tohle?"
„Ne, jen tohle ne..."
Otřela jsem se o něj tváří, jako kočka. „Tak co ještě?"
K mým uším dolehlo zoufalé zaúpění. „Přivádíš mě k šílenství, ženská." Pak jsem padla do něčeho měkkého a to teplo zmizelo. Ucítila jsem lehoučký dotyk na spánku. „Sladký sny, Tate."
„Neodcházej," vydechla jsem a znovu bojovala s tíhou svých víček.
„Já..."
„Prosím."
„Do prdele, tak jo. Ale žádný blbosti, Tate, jinak za sebe neručím," uslyšela jsem.
Nepatrně jsem se usmála a pak cítila, jak se matrace vedle mě prohýbá pod tíhou jeho těla. Vydala jsem se za teplem a omotala se kolem něj jako popínavá rostlina. „Hmm," zapředla jsem spokojeně. Byl všude kolem mě a bylo to úžasné.
Chvíli bylo ticho, než se znovu popuzeně ozval: „Ježiši kurva kriste, můžeš mi přestat dejchat na krk? Tohle asi nezvládnu."
Bůhvíproč mi to nejspíš udělalo radost. Pootevřela jsem ústa a vydechla.
