Chci tě zpátky

LXXIX

(PÁTEK, 14. prosince 2018)

POSRANEJ ŽIVOT

Život se mnou vyjebával na několika dost rozmanitejch úrovních. Ale ať už to bylo cokoliv, snažil jsem se přes to dostat všema dostupnejma prostředkama.

Ovšem z toho, co se stalo minulej tejden, jsem se pořád nedokázal probrat. Nedokázal jsem nad tím mávnout rukou a zavolat jí. Protože kdybych to udělal, strašně moc bych na Tate křičel... a zcela evidentně by to nevedlo k žádnýmu šťastnýmu konci.

Byl jsem ublíženej a nejspíš jsem se choval jako velký děcko, ale do prdele... Připadal jsem si zrazenej a podvedenej. A vůbec nesešlo na tom, že to bylo chemický těhotenství nebo jakýkoliv jiný. Ve chvíli, kdy jí vyšel pozitivní test, měla prostě přijet a říct mi to. Zvednout podělanej telefon a zavolat mi, poslat zprávu nebo zasranýho poštovního holuba. Cokoliv, kurva. Měl jsem to vědět... zasloužil jsem si to vědět.

Měla tolik šancí.

I teď po letech, kdy jsme si navzájem odkrejvali dost ošklivý tajemství, k tomu měla nemálo příležitostí. A rozhodla se mlčet.

Nemohl jsem ji za to vystát. A taky jsem nemohl vystát sám sebe.

Chyběla mi. Každej zatracenej den, každou hodinu i minutu. Byla v mým organismu, kolovala v mejch žilách a poháněla mě vpřed ke každýmu nádechu.

Sral jsem na pózy typu ‚jsem silnej chlap a nikoho nepotřebuju'. Já ji potřeboval každou částí svojí zpropadený bytosti. Takže jsem se hroutil a pohyboval se na hraně někde mezi vztekem a zoufalstvím. Bojoval jsem sám se sebou a jediný, co mě tak nějak drželo při smyslech bylo fyzický vybití.

V sobotu jsem byl ve Skladišti a zápasil jsem s Kristosem. Odvezli ho do nemocnice a skončil na pár dní na kapačkách. V neděli jsem se tam vrátil a zápasil jsem se třema nováčkama. Ti nedopadli tak špatně, ale do šatny jim museli pomoct, protože po svejch by nedošli.

A po tom zkurveným tejdnu jsem vypadal jako něco, co prošlo peklem. Kruhy pod očima začínaly bejt takovej pěknej doplněk k mojí image s fialovým monoklem (kterej už díky Bohu blednul) a natrženým rtem. Zbytek modřin naštěstí nebyl vidět, ale fakt byl ten, že já se z toho nikomu stejně zpovídat nehodlal.

Dokonce ani Billovi, kterýho jsem ve středu po pár dobře míněnejch radách o tom, jak mám vést vztah s jeho dcerou, poslal do prdele. Nezapomněl jsem zmínit jeho poměr s jinou ženskou, což bylo tak trochu podlý, nicméně přesný. On mě v tomhle směru určitě tak mohl poučovat, jako by snad měl patent na dokonalej partnerskej život.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou a sevřel volant rukách o něco pevněji, když jsem dobrzdil na světelný křižovatce zhruba dva kilometry od Billovy dílny. Dneska jsem dělal na tomhle Chevroletu Impala a teď jsem ho byl projet, abych zjistil, jak se bude chovat na silnici. Zdálo se, že je všechno v pohodě - teda s tím autem, rozhodně ne se mnou - a tak jsem mířil zase zpátky, abych ho mohl zaparkovat a připravit na předání majiteli.

S nezájmem jsem zavadil koutkem oka o kolem projíždějící ambulanci se zapnutejma majákama, jež na pár chvil přehlušila Never Too Late od Three Days Grace znějící z rádia uvnitř vozu. Zabubnoval jsem prstama do stehna a praštil hlavou do sedadla za sebou.

A jako pokaždý se moje mysl vracela pořád zpátky. Pořád k tý jedný věci. Tate, já a dítě. Malý mimino. Těhotenství. Co bych tenkrát do hajzlu dělal, kdyby to bylo skutečný? Kdyby otěhotněla a zavolala mi?

Co bych dělal dneska?

Možná jsem si totiž tak trochu nechtěl přiznat, že mě to celý strašně moc vystrašilo. Bylo by totiž pokrytecký tvrdit, že mi to Tate tenkrát měla říct, protože bych to dítě zvládnul. Nezvládnul. Byl jsem mentálně nestabilní jedinec, kterej měl problém zvládnout sám sebe. Ačkoliv jsem věřil tomu, že jsem měl dost silnej smysl pro zodpovědnost na to, abych se o to aspoň snažil.