Chci tě zpátky

XXXVIII

Tak vám jdu ještě udělat při neděli radost (doufejme) a s další kapitolou se uvidíme až po příštím týdnu.

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

VZDÁLENOST MEZI NÁMI

Stál jsem tu, zapřenej rukama o stěnu vedle její hlavy a zíral na tu nádhernou tvář. Zorničky měla rozšířený, chřípí roztažený a její spodní ret se zlehka třásl. A to všechno doprovázelo prudký klesání a zvedání hrudi.

Byla jako vyplašená laň.

Kvůli mně.

Jenže nebyla jediná zasraná šance, že bych ji někam nechal odejít.

Je moje. Moje!

Řval na mě můj mozek, moje mysl, moje srdce, každej kousek mýho těla. Potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem ji cejtit, vpít se do ní a zapomenout na celej svět.

Vzdálit se od ní pro mě znamenalo skoro fyzickou bolest. Před šesti lety, když jsme spolu začali, se stala vším. Držela v rukou můj svět, moje srdce a taky moji příčetnost. A všechno... všechno se vedle ní zdálo snesitelnější... snad skoro normální.

Kurva, to byla lež.

Vedle ní jsem na všechno zapomněl... a byl jsem šťastnej.

Tate namáhavě polkla a přikývla. „Půjdeme... půjdeme tam spolu."

Roztáhnul jsem plíce v jednom hlubokým nádechu, kterej následoval po utápění se v hlubinách strachu. Odtáhnul jsem se a vrazil ruce do kapes kalhot, což mi většinou pomáhalo udržet se v nečinnosti. „Tak dobře."

Tate si nervózně olízla rty a její růžový tváře posetý pihama nabraly ještě sytější odstín. „Necháš mě tu samotnou, abych se převlíkla?"

Nevěřícně jsem povytáhnul obočí a koutek mejch úst zacukal. „To jako vážně?"

Zamračila se na mě. „Jasně, že jo."

Chtěl jsem říct, že na přehnanou cudnost už je stejně dávno pozdě, protože jsem v posledních pár dnech viděl, hladil a ochutnal každej kousek jejího těla. Jenže to nejspíš bylo tak, že ve chvílích, kdy jsme nebyli přímo na sobě nebo v sobě, jsme byli až příliš daleko. Pořád mezi námi byly bariéry, který potřebovaly odstranit už celejch šest let a já to nechtěl. Byla až příliš výjimečná a čistá na to, abych ji zatahoval do bordelu ve svý hlavě.

A tak jsem beze slova odešel z ložnice a v obýváku dosednul na gauč. Zapřel jsem se loktama o kolena a chvíli jen tupě koukal před sebe, než jsem zabořil obličej do dlaní.

Viděla ten zápisník. Dívala se do něj. Mohl jsem se jen dohadovat, co přesně viděla a četla. A co přesně to v ní vyvolalo. Ne, že bych se před ní snad snažil zastírat, jak moc ji chci zpátky, ale tohle znamenalo zranitelnost. Přiznat, jak moc mi chybí, že bez ní nedokážu žít...

Co když mě znova odmítne?

„Kurva. Kurva. Kurva... Jsem tak v hajzlu," zamumlal jsem proti svejm rukám a několikrát si jima přejel po tváři. Pomalu jsem se opřel do gauče a hypnotizoval rejhu na stropě, dokud se neozvalo vrznutí dveří.

Podíval jsem se tím směrem... a vyschlo mi v puse.

Namáhavě jsem polknul a ještě jednou podrobil Tate důkladný prohlídce.

Ne.

Sakra ne.

Olíznul jsem si rty a nutil se do klidu, když jsem se zeptal: „Jdeš v tomhle?"