Chci tě zpátky

LXXII

(NEDĚLE, 28. října 2018)

VYTRVALEJ DÉŠŤ

ČÁST 2.

Takže ten rozhovor proběhnul velice hladce. Ne. Teď – o několik hodin později –, když jsem si to přehrával v hlavě, mi došlo, že to vlastně byla velká paráda. Ta ženská z Clashe byla sympatická a evidentně už zběhlá ve svý profesi, protože se neptala na žádný kraviny. Všechno k věci až na pár osobnějších otázek, který jsme s klukama většinou zahráli do autu tím, že jsme se obloukem vrátili k muzice. A já z toho měl velice dobrej pocit... i přesto, že jsem se tak trochu zmínil o Tate a nebyl si jistej, jak to ona sama vezme. Jenže k daný otázce to prostě bylo potřeba a bylo to správný. Byla součástí mýho života, usazená v mojí mysli a tím pádem nezpochybnitelně ovlivňovala moji tvorbu. Nemohl jsem ji vynechat.

A tak jsem se rozhodl přestat se tím stresovat a dát jí prostě přečíst vydanej rozhovor až vyjde v prosincovým čísle. Radši žádat o odpuštění než o dovolení, no ne?

Nad tou myšlenkou jsem se ušklíbnul a zalil si u linky v kuchyni dnešní třetí kafe. Po návratu z kavárny jsem sice ještě naprosto neplánovaně odpadnul na gauči, ale pořád jsem byl napůl mrtvej. Což se moc nehodilo vzhledem k tomu, že měl co nevidět dorazit Chad, abysme mrkli na pár novejch písniček a možná i něco nahráli.

Vytáhnul jsem ze zadní kapsy kalhot telefon a zkontroloval zprávy. Na messengeru před víc než půl hodinou přistála zpráva od Tate.

Tate
Jak se vydařil ten rozhovor? Myslela jsem na tebe.
15.12

Obratem jsem odepsal.

Ollie
Myslím, že jsme to zvládli. Jakože skutečně zvládli.
Jak to vypadá s těma holčičíma záležitostma? Chybíš mi.
15.48

Chvíli jsem čekal a když mi nepřišla odpověď, odložil jsem mobil na linku a usadil se na barovou stoličku i s kafem. Prstama jsem začal do pracovní desky vyťukávat povědomej rytmus a snažil se přemejšlet.

Musela bejt čarodějka. Vážně. Protože to, jak poslední dobou zaměstnávala moji mysl, bylo až skoro nepřirozený. Miloval jsem ji, o tom nebylo pochyb. Ale bejt bez ní, bylo jako přijít o svoji druhou polovinu. Neustále jsem někde v podvědomí cejtil neurčitej neklid. Tah. Brnění v konečcích prstů. A všechno to ustalo, až když byla zpátky u mě. Pořád jsem si nebyl jistej, jestli je to dobře nebo ne.

S povzdechem jsem si přejel dlaní po obličeji a pak se natáhnul po svým koženým diáři, kterej se válel kousek ode mě. Nalistoval jsem jednu z mála prázdnejch stránek a vyndal propisku, která byla zastrčená v poutku hned za sponou.

Přimhouřil jsem oči na ten zažloutlej papír a rozhodl se dát všemu uvnitř svobodu. Přestat přemejšlet a jen vnímat věci, který chtěj na povrch. A propiska v mý ruce se začala hejbat téměř bez mýho přičinění.

Za deštivý noci
V nekonečným chladu
Zastavil se čas
Tou nejistotou, která
Hromadí se v nás

Cejtím tvý světlo
Rezonující tmou
Přivírám oči
Hledám svejch tisíc důvodů
Proč do neznáma skočit

Refrén (1):
Stojím uprostřed deštivý ulice
Kapky procházej mojí duší
A já čelím svýmu strachu
Když tvůj hlas vstupuje do mejch uší
Jsi ta jediná, pro kterou
Bych padnul a zase vstal
Jsi ta jediná
Prosím, zpívej pro mě dál