Chci tě zpátky

LXXVII

(PÁTEK, 7. prosince 2018)

Tohle byl zatraceně dlouhý den.

Vzala jsem si na dnešek volno kvůli schůzkám, jež se všechny do jedné týkaly Ollieho boxerny. Oprava – naší boxerny. Trval na tom, že můj podíl práce musí být někde zviditelněný. Netušila jsem, jak přesně to chce udělat, ale zmínil cosi o tom, že bych měla vlastnit aspoň určitý podíl. Byla jsem ochotná dát mu padesát centů z těch pěti dolarů, které musel zaplatit Dannymu Mendesovi. Aby snad neměl pocit, že na tom tratil.

Nad tou myšlenkou jsem se pousmála a sevřela volant v rukou o něco pevněji. Byla jsem trochu nervózní, protože jsem před poslední schůzkou Olliemu volala, ale nezvedal telefon. Na tom nebylo nic až tak extra divného. Byl teď neustále v jednom kole. Buď pracoval, věnoval se nahrávání nového alba s kapelou, anebo řešil záležitosti kolem tělocvičny. Byl nejspíš zázrak, že jsme si během posledních pár týdnů ukradli nějaké společné chvilky, jež jsme se pokaždé rozhodli využít naplno. Ovšem i když neměl čas zvednout hovor, většinou zavolal zpátky. Nebo aspoň odpověděl na zprávy.

Které jsem mu jen tak mimochodem poslala tři.

Máš toho hodně? Chtěla jsem ti jen dát vědět, že jsem sehnala novou firmu, která se zabývá výrobou boxerského vybavení a je ochotná nám jej poskytnout zdarma, pokud ji budeme propagovat. Čeká mě ještě jedna schůzka. Těším se, až budu doma u tebe.

Pracovnice z dětskýho domova navrhla zkontaktovat sociální pracovníky a zkusit s nima vypracovat nějaký projekt, který by byl dotovaný státem. Nejsem si jistá, jestli to není až moc velký sousto, ale minimálně můžeme přijít děcka informovat o tom, že u nás budou moct cvičit zdarma. Taky by nejspíš bylo vhodný pro podobný akce natisknout letáčky. Ten projekt se mi zdá jako fajn nápad, ale viděla bych to spíš výhledově až tak za rok za dva - až si všechno sedne. Nicméně nás to myslím navedlo celkem správným směrem. Nebyla to ztráta času. Co děláš? Stavím se někde pro kafe a vyrazím domů. Posílám polibek, zvíře moje.

Ollie, je všechno v pořádku?

Počet odpovědí, které jsem dostala? Nula.

Takže jo, jasně. Byla jsem krapet nesvá a taky trochu v pokušení obvolat kluky, jestli se něco nestalo. Někdy jsem prostě mívala tendenci rovnou myslet na nejhorší a přidělávala tím starosti hlavně sama sobě. Určitě se nic nedělo a dost možná se jen zapomněl s mým tátou na dílně, což už se taky párkrát stalo. Většinou jsem pak dostala info od mámy, když se dohrabali k nim domů, kde společně vyjedli půlku ledničky a usnuli na gauči.

Ovšem nemohla jsem popřít, že jsem pocítila stopu úlevy, když jsem zaparkovala před domem. Vystoupila jsem z Chargeru, popadla svou tašku a zamkla. Porozhlídla jsem se po okolí, ale Mustang nebyl nikde v dohledu. Ollie občas parkoval v podzemní garáži, takže pořád byla reálná šance, že už je dávno doma a čeká na mě.

Nejistě jsem si skousla ret a vešla do budovy. Rychle jsem překonala vestibul, zapadla do výtahu, zmáčkla tlačítko s číslem deset a začala v neměnném rytmu poklepávat špičkou Martensky do podlahy. Praly se ve mně protichůdné pocity a přes svou vědomou snahu se nějak uklidnit, mi to pořád nevycházelo. A nejspíš proto jsem navzdory svým předsevzetím znovu vytočila Ollieho číslo. A znovu s tím samým výsledkem.

Když jsem vystoupila, rovnou jsem přeběhla ke dveřím do svého bytu a s jakýmsi vnitřním neklidem odemkla. V obýváku byla tma, takže jsem rozsvítila a sjela pohledem celou místnost. Malá kuchyňka, gauč, konferenční stůl, knihovna... všechno bylo na svém místě. Rychle jsem nakoukla do koupelny, kde ležela Ollieho osuška zmuchlaná v umyvadle. Takže tu byl, ale nepočkal na mě? To mě znejistělo ještě víc. Došla jsem do ložnice, sáhla po vypínači a pak jsem zůstala stát mezi dveřmi jako přimražená.