Chci tě zpátky

XXII

(SOBOTA, 22. září 2018)

S trhnutím jsem se probudila zamotaná do přikrývky, kterou jsem na sebe musela nabalit ve spánku při velice zneklidňujících snech. Mé uši skoro zalehly při zvuku domovního zvonku. Nepřestával drnčet. Zamžourala jsem na budík na nočním stolku a zjistila, že už je po desáté hodině.

Sakra. Neměla jsem v plánu spát takhle dlouho.

Vyhrabala jsem se z postele, doběhla si do koupelny pro župan a vyrazila do obýváku. Za stálého zvonění jsem odemkla a otevřela vchodové dveře.

Za nimi stál...

„Ollie?" vydechla jsem tak trochu ochraptěle a přitáhla si lemy županu blíž k sobě.

Podholené vlasy měl stažené do drdolu, jeho čokoládové oči se podivně leskly a zdálo se mi, že pod nimi se rýsují nenápadné tmavé kruhy. Byl oblečený do kapsáčů, černé mikiny a rozepnuté kožené bundy. Vše v černé jak jinak. V jedné ruce svíral papírový tácek se dvěma kelímky s neznámým obsahem a v druhé hnědý pytlík, který teď pozvednul výš. „Přinesl jsem ti snídani... Sobě vlastně taky."

Zamračila jsem se, promnula si oči, abych se ujistila, že to není sen, a poté ustoupila stranou.

Sledovala jsem, jak přešel byt až ke kuchyňské lince, kde odložil svůj náklad. Pak se pomalu rozhlédl kolem. Prohlížel si malou kuchyňku s pár spotřebiči, televizi, tmavý gauč, knihovnu, hifi věž i sbírku originálních alb naštosovaných hned vedle. Odkašlal si. „Chybí tady ta tabule," poznamenal podivně bezvýrazným hlasem.

Objala jsem se rukama kolem břicha. „Nechybí, je v ložnici za postelí."

Sklopil pohled k zemi a zlehounka se usmál. Pak vzal jeden z kelímků a natáhl paži ke mně. „Černý kafe, bez mlíka, bez cukru."

Koutek mých úst zacukal. Došla jsem až k němu, převzala si kávu a dlouze upila. Díky ponocování nad naší noční konverzací, jsem se cítila rozlámaná a zralá na dalších pár hodin spánku, a tohle rozhodně přišlo vhod. „Děkuju."

Přikývnul, vzal si vlastní kelímek a zapřel se zády o linku za sebou. „Máš to tady fakt pěkný."

Mé obočí muselo urazit cestu minimálně až do poloviny čela. „Tak jo, co tady děláš?"

„Nesnáším rána," přiznal a volnou rukou si promnul svaly vzadu na krku, „a ještě víc je nesnáším, když jsem na ně sám."

Zamračila jsem se. „Vážně chceš předstírat, že jsi tady kvůli sobě?"

Usmál se na moje bosá chodidla a pomalu vzhlédl k mé tváři. Zdálo se, že se cestou snaží navnímat každý kousek mého nedostatečně oblečeného já. Což nebyla taková potíž, vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla jen tílko, šortky a přes ně ledabyle uvázaný krátký župan, který mi nesahal ani do poloviny stehen. „Jo... Asi jo." Odložil kelímek vedle sebe na linku. „Zvládneš to dneska?"

Mé tváře nedobrovolně zahořely, protože mě zachytil naprosto nepřipravenou na takový projev starostlivosti z jeho strany. Celá jsem se ošila a odvětila: „Samozřejmě, že zvládnu. Jsem už velká holka, Ollie."

Jeho úsměv se prohloubil a stával se vteřinu po vteřině o něco opravdovějším. Zvednul paži a pokynul mi prsty, abych k němu přišla blíž.

Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem na protest bezmocně zavrtěla hlavou.

Semknul rty k sobě a na kratičký moment povytáhl obočí. Pak se natáhnul, popadl lem mého županu a strhl mě k sobě. Zapadla jsem do jeho náruče a ani se nevzmohla na boj, když kolem mého pasu omotal silné ruce. Pohltila mě známá vůně kůže a koření a taky teplo jeho těla. Přivinula jsem se k němu a položila si tvář na jeho hruď. Nemohla jsem si pomoct. Všechno na něm bylo tak známé a uklidňující, že někde uvnitř mě klíčila podivná touha zůstat s ním takhle napořád.