Chci tě zpátky

LVIII

(PONDĚLÍ, 1. října 2018)

JINEJ VESMÍR

(TEN, KDE SE TO POČÍTÁ)

Od: Tate (!!!) [tatum.evansova@gmail.com]
Pro: Můj mazlíček [oliver.haves@gmail.com]
Datum: pondělí 1.10.2018 7.21
Předmět: Poděkování

Musím říct, že probuzení formou sexu je pro mě tak trochu nová záležitost. (Ne, že bych si stěžovala.) Nicméně příště by bylo milý, kdybys po tom sexu ihned nezmizel do práce, aniž by ses se mnou rozloučil! (Bídáku!)

Každopádně jsem ti chtěla poděkovat za to, že jsi mě vyzvednul od June a vzal mě k sobě. Sice jsem chtěla domů (určitě ses spletl), ale musím uznat, že bylo zatraceně příjemný mít se ke komu v noci přitulit. A taky děkuju za tu snídani. (Na to bych si vlastně celkem zvykla.)

K poslednímu mailu...
Ty dopisy ti jednou dám přečíst. Jednou. Až budu připravená, ano?
Čeho nejvíc lituju? Toho, že jsem se bála a nedokázala definovat čeho. Možná toho, že se mi měníš před očima. Že ztrácíš sám sebe... a já tebe. Lituju toho, že jsem se tím strachem nechala ochromit... a žila s ním dalších pět let.
Čeho nejvíc lituješ ty, Ollie?
Přemýšlím nad tím, kdy jsem si uvědomila, že tě miluju, ale nějak si ten moment nedokážu vybavit. Je to, jako by ve všech mejch vzpomínkách ta láska byla přítomná... už od začátku.
Ale zcela jistě vím, kdy jsem si uvědomila, že bych tě mohla milovat. Bylo to při našem prvním setkání. (To jsi asi nečekal, co?)
Doteď si pamatuju, jak jsem tě zahlídla přes to parkoviště. Novej kluk, zcela určitě starší než já, tak krásnej, že se mi z toho rozklepaly kolena. Tak moc jsem se snažila nedívat se na tebe, že jsem neviděla ani to zatracený auto. A pak jsi mě zachránil... a o chvíli později ses mě zastal před školním bouchačem se špatnou pověstí. Zastal ses mě! Pořád jsem to nechápala, protože jsme se neznali a tak trochu jsem si myslela, že je to jen špatnej vtip, kterej na mě někdo nastražil. Proto jsem byla tak odměřená. Proto jsem cejtila náhlou a velice nutkavou potřebu bejt od tebe co nejdál. Protože jsem se bála, že když zůstanu, poznáš, jak moc se mi líbíš. Ale nějak jsem nedokázala přimět nohy k pohybu směrem od tebe. Ne. Musela jsem jít za tebou a podat ti tu zatracenou flašku. A nakonec jsi to byl ty, kdo odešel ode mě.
Kdy jsem tě přestala milovat? Tuhle hádanku jsi pořád nerozluštil?

Taky mám pár otázek.
Pořád chodíš do toho kostela ke zpovědi?
Ty zápasy ve skladišti... potřebuješ je, aby sis udržel zdravej rozum s ohledem na všechny svoje vzpomínky?
A co tvoje noční můry? Stále se vrací?
(Možná to zní dost všetečně... ale snažím se ti porozumět.)

T.

Od: Vážně mazlíček? [oliver.haves@gmail.com]
Pro: Moje zrzavý kotě (trvám na tom) [tatum.evansova@gmail.com]
Datum: pondělí 1.10.2018 10.46
Předmět: Cože?

Za to ráno se omlouvám... Vlastně ne. Jen za to, že jsem tak rychle zmizel, ale kdybych se rozmejšlel jen o chvíli dýl, musel bych si tě vzít znova a pak už bych to včas nestihnul. (Ovšem můžeme si to vynahradit večer.)

Jasně, že jsem se s tím odvozem ke mně domů spletl. Dneska se nejspíš spletu znova.

Ohledně dopisů – umím bejt trpělivej (aspoň někdy) a počkám, až budeš připravená.
Myslím, že tomu tvýmu strachu rozumím, i když se mi to nelíbí. Strach dokáže člověka paralyzovat nebo ho přivést za hranici příčetnosti, kdy už neovládá, co dělá. (Já poznal tu druhou verzi. A svoje chování v takovejch chvílích tak nějak nemám, čím omluvit.)
Čeho nejvíc lituju já? Dost možná toho, že jsem tě nepožádal o ruku už tenkrát... v tu chvíli, kdy jsem ten zatracenej prsten koupil. Měl jsem to udělat.