Chci tě zpátky

XXIX

(NEDĚLE, 23. září 2018)

Dnešní ráno bylo mizerné, příšerné a depresivní. Nebe venku pokryly mraky ve všech odstínech šedi a nenechaly projít jediný sluneční paprsek skrz. Naprosto a dokonale to odpovídalo mé náladě. Měla jsem tak akorát chuť zahrabat se do peřin a spát. A spát a spát, dokud všechny problémy okolo nezmizí.

Jenže moje roztěkaná mysl mě nenechala.

Po tom všem, co se v noci stalo... nedokázala jsem přestat myslet.

A možná bych si měla dělat starosti hlavně s tím, proč se mi neozývá David, proč se ještě neomluvil a jak to urovnat s ním a možná i s jeho rodiči... ovšem já myslela na Ollieho a na to, jak mě tu včera v noci nechal. Na každé slovo, které mi vmetl do obličeje.

„Jo, já totiž zapomněl, že kromě toho sexu jsi s ním dokonale šťastná, Tate. Až na to, že za poslední tejden po večerech chodíš za mnou, a když hledáš útěchu, píšeš zprávy mně a ne jemu. A zhruba před hodinou ses mi roztejkala pod rukama jako jemu nejspíš nikdy!"

Tolik vzteku v tónu jeho hlasu, zášti v jeho očích.

A já nemohla popřít nic z toho, co řekl. Vůbec nic.

A přesto, že mi ublížil, myslela jsem jen na to, že jsem nejspíš ublížila víc já jemu, když jsem řekla, že jde jen o sex. Jenže jsem si nemohla dovolit, aby z toho bylo cokoliv víc než fyzický kontakt, ale navzdory všemu...

Neustále jsem kontrolovala telefon.

Snídaně. Žádné zprávy, žádné zmeškané hovory.

Sprcha. Žádné zprávy na messengeru.

Úklid střepů z rámečku po mé a Davidově fotce, kterou jsem po chvíli váhání roztrhala na malé kousky a vyhodila do koše. Žádné zprávy na WhatsAppu.

Snaha koukat se na Stranger Things na Netflixu. Žádné. Zasrané. Zprávy.

Když jsem pak zjistila, že se na ten seriál vůbec nedívám a vztek na toho mizeru pořád jen roste, rozhodla jsem se, že musím z bytu pryč.

Existovalo totiž dost reálné riziko, že mi tady brzy hrábne.

Hodila jsem na sebe roztrhané džíny, tričko s potiskem kapely Bullet For My Valentine a šedou mikinu, protože moje nejoblíbenější bunda teď zřejmě pořád odpočívala na předním sedadle Ollieho auta. Obula jsem si kecky, popadla plátěnou tašku se svými věcmi a vyrazila z bytu.

Na cestu jsem si nasadila sluchátka a pořádně si do uší okouřila Can You Feel My Heart od Bring Me The Horizon. To teď mojí náladě odpovídalo nejspíš naprosto dokonale.

Na rohu jsem chytila tramvaj a po jednom přestupu o čtyři zastávky dál, jsem konečně zamířila správným směrem přes město. Když jsem pak vystoupila na Park Lane, vzala jsem to zkratkou přes park, kde už odstíny listů na stromech pohrávaly všemi odstíny rudé. Byla by na to vážně krásná podívaná, kdyby dnes nebylo tak ošklivo. Skoro to vlastně vypadalo, jako by každou chvíli mělo začít pršet. A já si nevzala bundu, ani deštník... ach sakra. Snad mě pak při nejhorším táta hodí domů.

O deset minut později jsem zazvonila u domů mých rodičů, hodila sluchátka do tašky a začala nervózně poklepávat špičkou boty do dřevěné verandy.

Máma otevřela s úsměvem na tváři, který se okamžitě změnil v překvapený výraz. „Tate?"

Povytáhla jsem obočí a usmála se. „Čekala jsi někoho jinýho?"