Chci tě zpátky

XV

- I think we're doomed -
- And there is no way back -

***

(SOBOTA, 6. srpna 2011)

PRAVDY ŽIVOTA

Můj život se vezl po nekonečný spirále sraček dolů. Dál do hlubin ničeho. Žádný světlo, žádná naděje, žádný ‚zejtra to bude lepší'.

Nikdy to nebylo lepší.

Ale občas jsem si chtěl něco nalhávat a snažil se předstírat, že je všechno v pořádku. Zrovna jako dneska, když jsem šel kvůli Tracy Hemmilový k táboráku na pláži u jezera za městem. Tracy, která si ráda nechávala říkat Trix, byla divoká metalistka a imponovala mi hned od první chvíle, co jsem ji spatřil. Krátký černý vlasy, kouřově šedý oči a tajemnej úsměv.

To tajemství mě nejspíš fakt zajímalo, protože jsem kvůli tomu šel celou cestu z města pěšky sem mezi spolužáky z Trinity High School, kterýma jsem z valný většiny pohrdal.

Zrovna teď jsem ale netušil, jestli to za to stálo.

Zapadli jsme kousek dál od pláže, kde probíhala hlavní párty, a ztratili se ve tmě přilehlýho lesa, i když k nám pořád doléhaly hlasy spolužáků a hlasitá muzika v podobě Doomed od Bring Me The Horizon. Trix byla opřená zády o kmen stromu a já drtil její boky ve svejch dlaních, zatímco jsem ji líbal. Pořád jsem se nemohl rozhodnout. Čekal jsem, že to bude jiný. Že to bude lepší. Jenže ona byla opilá a přes to, jak moc jsem ji chtěl ohnout, se mi nedařilo tenhle fakt překonat.

„Jamesi," zasténala do mejch úst a zajela mi prstama do vlasů. Její dech se silně mísil s pivním odérem a mně to nejspíš rozčilovalo víc, než bych si kdy připustil.

„Jsem Ollie," opravil jsem ji, aniž bych se od ní naplno odtrhnul.

Pověsila se na mě plnou vahou svého těla a zahihňala se. „Jo, to je jedno."

Vážně bylo?

Měl jsem chuť do něčeho praštit, ale namísto toho, jsem ji znovu začal líbat. Asi jsem fakt doufal, že když to dotáhnu do konce, budu se cejtit líp. Protože něco uvnitř mě v posledních dnech nejspíš umíralo a já to zoufale potřeboval zvrátit. Zajel jsem jí rukama pod tričko a ona začala dlaní třít můj rozkrok. Pokusil jsem se vypnout svoje myšlenky a soustředit se jen na ‚tady a teď'... a dost možná by to i vyšlo, kdybych někde v pozadí neuslyšel změť hlasů.

A ty hlasy se blížily k nám.

„Ty krávo, počkej! Tam někdo je!"

„Cože?"

„Pojď se tam podívat, vole!"

Během chvilky byli přímo u nás.

Odtrhnul jsem se od Trix, ohlídnul se přes rameno a zamžoural do kuželu světla.

„Trix? Seš v pohodě?" ozvalo se před námi.

Zastínil jsem si oči dlaní, abych se podíval, kdo tam je. Zdálo se mi, že jsou to tři kluci z fotbalovýho mužstva, alespoň bych tak soudil podle bund, který neodkládali ani v létě.

„Ty seš tady s tím debilem, Trix?" ozval se jinej hlas. „To si snad děláš prdel, Havesi?"

Černovláska se opřela o strom a vyjeveně zamrkala. „Milesi?"

Jeden z týpků si to nakráčel až ke mně. „Cos jí udělal?" zařval mi přímo do obličeje.

Našponoval jsem se a zaťal ruce svěšený podél těla v pěst.