Chci tě zpátky

LXXXII

A co bych pro vás neudělala, že jo?

***

(ČTVRTEK, 20. prosince 2018)

Byla jsem šťastná, že je táta zpátky doma. I když vypadal tak vyčerpaně a unaveně životem. Byla tu naděje... že všechno bude lepší.

Když se máma vrátila z práce, uvařily jsme společně večeři, kterou jsme snědli u jídelního stolu. Táta měl řeči o tom, jak mu ta dietní strava nechutná, ale byla jsem si jistá, že je to pořád víc poživatelné než to, co dostával v nemocnici.

Potom jsme si udělali kakao, do kterého každý dostal svůj příděl marshmallow (tedy až na tátu) a seděli jsme v obýváku na gauči až do večera.

Danni za ten šílený týden, co Bill strávil v nemocnici, stihla udělat i vánoční výzdobu. A to jen díky tomu, že toho taky zřejmě moc nenaspala. Jenže v tu chvíli, kdy jsme rozsvítili světýlka na vánočním stromečku a rodiče začali vytahovat potupné historky z mého dětství, se všechno po dlouhé době zdálo dokonale v pořádku. Smáli jsme se, táta držel mámu kolem ramen a já se usmívala.

Byla to jenom iluze.

Tátovi pořád bylo zle a taky jsme tu nebyli všichni. Chyběl tu Ollie a bez něj to nikdy nemohla být dokonalá chvíle. Ale rozhodla jsem se držet ten úsměv a být tu pro rodiče, kteří mě potřebovali. Smála jsem se a zatlačovala slzy, které se draly na povrch, dokud táta neohlásil, že toho má pro jeden večer dost a jde spát. Máma ho okamžitě následovala a já zůstala ještě hodinu v obýváku, abych jim dopřála trochu klidu.

Sledovala jsem na Netflixu... no ani jsem netušila, co vlastně.

S tím uvědoměním jsem vypnula televizi a vyšla nahoru do patra. U sebe v pokoji jsem odložila mobil, vzala si čisté kalhotky a tílko na spaní, protože jsem tu neměla žádná pyžama, a odebrala jsem se do koupelny.

Dala jsem si na čas se sprchou a natíráním pokožky krémem. A to zejména proto, že jsem tušila, že stejně neusnu. Jako všechny ostatní dny. Ale fakt byl ten, že už jsem si na to vlastně začínala pomalu zvykat.

Konstantní kruhy pod očima a polomrtvý vzhled? Ano. Lehké delirum? Ano. Neustále zarudlé oči? Ano.

No, co víc by si člověk mohl od života přát.

Při cestě zpět do pokoje jsem se snažila pohybovat tiše jako myška, protože se zdálo, že rodiče už dávno spí. Zejména tedy táta, který chrápal jako na lesy. Opatrně jsem za sebou dovřela dveře, ani se neobtěžovala rozsvítit a rovnou jsem zapadla do postele.

Deku jsem si přitáhla až ke krku a sáhla na noční stolek pro svůj mobil. Chvíli jsem namátkově projížděla Facebook, protože jsem sama sobě chtěla nalhávat, že mě nic z toho nezajímá, jenže pak jsem zabrousila na Ollieho profil. Ovšem on nebyl zrovna velký fanoušek téhle sociální sítě. Jediný příspěvek za poslední dva týdny byla informace o čerstvém vydání časopisu Clash, kde se nacházel rozhovor s ním a kapelou. Nejspíš bych si to číslo měla koupit. Byla jsem zvědavá, co tam o sobě kluci prozradili a samozřejmě obzvlášť, co prozradil Ollie.

S povzdechem jsem přepnula na stránku kapely, kde bylo pár fotek z nahrávání. Ale nacházeli se na nich jen Chad s Mattem. A přes veškeré naše kamarádství mě tihle dva zrovna teď nijak zvlášť nezajímali.

Zaklela jsem tak potichu, že to téměř zaniklo ve zvuku deště bubnujícího do střechy a přitiskla jsem si displej telefonu na prsa. Pokoušela jsem se nad tím vším zamyslet z logického hlediska. Ollie byl pěkný chlap. Ach, kurva, co si budu nalhávat? Ollie byl ten typ chlapa ‚Vezmi si mě jakýmkoliv způsobem chceš. Hlavně ať je to rychle.' Fanynky nad ním slintaly a možná spousta z nich fandila našemu vztahu... ovšem byla tu i jistá část, která mě nesnášela. Věděla jsem o tom, ale nikdy se tím moc nezabývala. No, nejspíš byl nejvyšší čas vzít v úvahu, že ho právě teď někde nějaká taková zaměstnává ve snaze dostat ho do svojí postele.