Chci tě zpátky

LXII

Ten problém je, že tyhle kapitoly si nedokážu nechat pro sebe. Prostě nedokážu.
Protože jsou to Tate a Ollie.
Protože i mě kolikrát překvapí, jak přesně se v některých situacích zachovají.
Protože jsou jako oheň a oheň.
Zacházejí do extrému a ještě dál.

***

(SOBOTA, 13. října 2018)

Od mého rozhovoru s tátou uplynuly téměř dva týdny.

Díky práci mi teď čas ubíhal jako voda. Každý den jsem vstávala brzy ráno na svou standardní směnu, občas pak zůstala i o hodinu dvě déle a na zbytek měsíce jsem si ještě naplánovala nějaké přesčasy navíc o víkendech, abych si vykompenzovala ty stržené prémie za to naše představení s Olliem, kdy jsem na něj před šéfem křičela.

Absolvovala jsem oběd u rodičů, který byl až překvapivě v pohodě na to, co všechno se mezi mnou a tátou událo. Sem tam jsme se na sebe usmáli a já věděla, že i když to možná bude ještě trvat, všechno se zase vrátí do normálu... jednou. Ale prozatím jsme se oba snažili a to bylo dost.

S Olliem jsme si pořád vyměňovali emaily, protože se to celkem osvědčilo jako efektivní způsob, jak spolu komunikovat o vážných věcech a překonat ty bariéry mezi námi. Těšila jsem se na každé jeho slovo. Na každou jednu větu, která mě k němu dostávala o něco blíž.

Věci se měnily a dávaly do pohybu. Jako by znovu přivedl k životu můj vlastní vesmír.

Vstávala jsem s úsměvem, kupovala si do vázy květiny a občas si na chuť dopřála latté, které jsem nikdy dřív nepila. Půjčovala jsem si jeho knihy a četla je v jeho posteli, zatímco u počítače pracoval na hudbě.

Koupila jsem mu do obýváku plakát s reprodukcí díla od polského malíře Zdzisława Beksińského, který jsem nechala zarámovat a rovnou jej pověsila na zeď. Jednalo se o dvě vyzáblé postavy, jež téměř připomínaly kostry, nacházející se v sedě na zemi v těsném objetí. Zdálo se, jako by se ti dva navzájem snažili schovat ve svých náručích. Zaštítit se před světem. Zčásti to vypadalo až téměř morbidně, jenže myslím, že tohle konkrétní dílo mě vždycky fascinovalo. Zasáhla mě jeho temnota a syrová láska. To zoufalství dvou lidí, kteří se k sobě upínali jako k jediné spáse v jejich životě. Čišely z toho samé rozporuplné emoce, ale pokaždé jsem skončila u toho, že se mi tenhle výjev zaryl pod kůži a nedokázala jsem před ním uhnout pohledem. A na Ollieho to zapůsobilo naprosto stejně. Ve chvíli, kdy ten plakát uviděl, zůstal oněměle zírat. Dlouho si jej prohlížel, než se mnou propletl prsty a řekl: „Vidím v tom nás dva, Tate."

A já nemohla nesouhlasit.

Měnil mě. A já se snažila být lepší. Minulý týden, když zůstal přesčas na dílně, jsem mu dokonce udělala menší překvapení - uvařila jsem večeři, která se nedala jíst. Což tedy bylo dost mizerné překvapení, uznávám. Moje dvouhodinová snaha o pečené kuře s nádivkou vyšla úplně nazmar.

Kousala jsem se do rtu držíc u toho pekáč, v němž navždy odpočívalo zčernalé kuře a snažila se zadržet salvu smíchu, která se mi drala skrz ústa.

Ollie stál naproti mně a povytáhl obočí. Nejspíš chtěl něco říct, ale taky se kousnul do rtu a ta slova raději spolknul. Koutky mu nezadržitelně cukaly, jenže bylo vidět, že mě nechce ranit a shodit mou snahu o vaření. Rozpačitě se poškrábal vzadu na krku a nakonec to celé zabil, když pronesl: „Jestli to kuře chtělo zpopelnit, měla jsi použít benzín a sirky... Nejspíš by se tím dost věcí urychlilo, Tate."