Chci tě zpátky

XLI

(PÁTEK, 28. září 2018)

„Ollie!" zavolala jsem a vyběhla za ním. Rozpohybovat své tělo ztuhlé návalem vzrušení, nebylo jednoduché, ale k reakci mě donutil strach. Strach o něj. Něco nebylo v pořádku. Ollie pokračoval v chůzi, neohlédnul se, nezastavil, nereagoval.

„Můžeš se mnou mluvit, sakra?" vyjela jsem na něj, když jsem ho dohnala.

„Počkej tady, Tate," ucedil ke mně s pohledem stále upřeným před sebe. „Do půl hodiny snad budu zpátky."

Popadla jsem jeho paži a konečně ho tak donutila zastavit a podívat se na mě. „Na to zapomeň!" zaječela jsem na něj a snažila se uklidnit svůj přerývaný dech. „Chceš mě zpátky? Chceš, abysme zase byli spolu?"

Pokud to vůbec bylo možné, zamračil se ještě o něco víc. Jeho obočí teď tvořilo jednu souvislou linku a evidentně se snažil uklidnit. „Samozřejmě, že ano," zavrčel potichu. Zdálo se mi, jako by byl na pokraji výbuchu.

Musela jsem něco udělat a dostat se skrz ty zatracené bariéry k němu. Bůh ví, že jsem se o to pokoušela už před víc než pěti lety, ale nikdy mi to nevyšlo. A pokud opravdu chtěl, abych byla jeho, tentokrát pro to musel něco udělat.

Pomalu jsem mu položila dlaň na srdce a promluvila k němu klidnějším hlasem: „O cokoliv jde, neodháněj mě od sebe. Nenechávej mě zase mimo svůj vlastní svět. Chci ti pomoct, chci vědět, co se děje. Mám..." Namáhavě jsem polkla. „Mám o tebe strach."

Jeho obličej se zkroutil, jako by trpěl příšernou bolestí. „Tate," vydechnul potichu a odevzdaně. „Prosím... prosím teď ne."

Sevřela jsem v ruce jeho mikinu a zavrtěla hlavou. „Ne, Ollie. Znovu už se nespokojím jen s tvojí částí. Chci všechno... úplně všechno. Bolest, hněv, příšerný vzpomínky, nenávist, cokoliv. Cokoliv, kvůli čemu si přede mnou připadáš jako špatnej člověk. Nenechám tě před tím znova utíkat."

Uhnul pohledem do strany a mlčel. V ten moment se mi zdál na míle vzdálený a bylo nad slunce jasné, že svádí vnitřní boj. Nehrála jsem tu s ním fér hru, ale pravda byla taková, že pokud nebyl ochotný v tomhle ustoupit, mezi námi by se naprosto nic nezměnilo. A to jsem nehodlala dopustit.

Nakonec si popuzeně odfrknul. „Tak dobře." Popadl mě za ruku a táhnul mě skrz areál likérky za sebou tak rychle, že jsem za jeho dlouhýma nohama sotva stíhala popobíhat.

Když jsme došli až k autu, jen zavelel, ať se usadím a sám nasedl na místo řidiče. Počkal až si zapnu pás, nastartoval a hned poté to z parkoviště odpálil rychlostí blesku, čímž ze mě vymámil tlumený výkřik.

Zapřela jsem se rukama o palubní desku a vyděšeně sledovala Ollieho šílenou jízdu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíš bych teď řvala jako o život a prosila, ať zastaví. S Olliem? Věřila jsem jeho řidičským schopnostem a reflexům. Navíc jsem musela brát jako vítězství, že mě vzal s sebou. Stížnosti teď nepřipadaly v úvahu. Naprázdno jsem polkla, když říznul ostrou levou zatáčku a mě to hodilo na dveře. „Takže... kam to jedeme?"

„K mámě," sdělil mi stručně.

Tak to mě zatraceně překvapilo. „Netušila jsem..."

„Voláme si," hořce se zasmál a pokračoval, „vlastně já jí volám jednou za pár měsíců, abych se ujistil, že je naživu. Nemá zájem o mě ani mý názory na její život, takže..." Dívala jsem se na jeho profil se zaťatou čelistí a odhadovala, kolik bolesti a osamělosti se za těmi slovy skrývá.

„A teď ti volala ona?" zeptala jsem se opatrně.

Následovala prudká pravá, kdy Ollie rychle ručkoval na volantu, než odbočil a zase srovnal kola. „Jo... volala." Párkrát se zhluboka nadechnul. „Myslím, že bys měla počkat v autě. A než se se mnou začneš hádat – je to kvůli tvojí bezpečnosti. Vzala na milost Jamese... nejspíš už tak po desátý. A pokud jsem to správně pochopil, tak se jí tam chystá udělat z baráku kůlničku na dříví." Byl děsivě klidný... a to mě silně znepokojilo.