Chci tě zpátky

Poděkování

Takže vás vítám u konce nejdelšího příběhu, který zatím pod mýma rukama vzniknul. Nemám tady statistiky o počtu stránek, slov a čehosi dalšího, ale pro mě už je takovej malej velkej zázrak, že jsem začala psát někdy začátkem března (Konkrétní datum nevím. Jsem totiž fakt systematicky založenej člověk a mám ve všem pořádek, že jo.) a skončila v půlce listopadu.

To máme nějakých osm a půl měsíce práce na jedný knize. No, já jsem pořád v šoku, že jsem to dotáhla do konce! (:

Protože tohle byl boj a občas regulérní válečný tažení. Místy jsem se teda u psaní smála / usmívala, ale většinou jsem spíš byla totálně vystreslá, jestli všechno lícuje, vracela jsem se v ději, porovnávala, přepisovala, dělala si poznámky, abych nic nezapomněla... No, a celkově jsem vyšilovala, že to zřejmě ke zdárnýmu konci nikdy nedotáhnu.

Ti dva jsou pro mě rozhodně největší láska ze všech mých příběhů. Tady přiznám jednu věc, kterou bych se asi neměla chlubit, ale je to fakt. Kdykoliv jsem dřív dopisovala knížku u konce už jsem se jen těšila, až to budu mít za sebou. Hlavně dopsat poslední kapitoly, protože ty happy endy už mi prostě nepřipadaly zajímavý – ani pro mě, ani pro čtenáře – a mě nijak zvlášť nebavily psát. Ovšem v tomhle případě? Dostali hned několik kapitol a já si zatraceně užívala každý slovo, protože jsem vážně měla pocit, že si to po všech těch strastech, kterýma si prošli, strašně moc zaslouží.

Miluju je. Miluju Ollieho a Tate za to, jak jsou lidský, nedokonalí a rvou se se životem, dokud jim síly stačí. Nikdy nic nevzdali a vždycky bojovali do posledního dechu. A přesto, že každej zvlášť byli silní, dohromady utvořili naprosto neporazitelnej pár.

Zapsali se do mýho černýho srdíčka a zcela určitě na ně budu ještě dlouho vzpomínat.

S ohledem na tu dobu strávenou nad příběhem potřebuju poděkovat pár lidem.

Jako první bude můj muž, kterej projevuje svatou trpělivost s tímhle mým koníčkem. Protože psaní je prostě takovej požírač času. Bejt autorem není jednoduchý v tom, že pokud člověk zrovna nesedí u noťasu a nepíše, tak v hlavě přemejšlí nad tím, co napíše. A to je taková dost bludná smyčka. A celý to vede k prostýmu závěru – život se mnou není jednoduchej.

Děkuju Šárce - za betace a zejména korekce hotových kapitol. Děkuju, že nad tím dobrovolně trávíš svůj čas a pořád pro ty moje příběhy projevuješ nadšení i po tý době, co to spolu plácáme (: Jsi skvělá, ženo! <3

Děkuju Aňu - za naše noční debaty (A že jich bylo!), rozebírání postav, jejich charakterů i chování. Za návrhy na vylepšení. Za veškerou psychickou podporu po dobu psaní! (: Bez tebe bych to asi k tomu zdárnýmu konci nedotáhla :D

A děkuju Nikče – za betaci posledních kapitol, kdy mi tak trochu zachránila zadek. Ale nevadí, aspoň jsme navázaly spolupráci i do budoucna! (: Protože ty jsi do toho tak skvěle zapálená a vždycky mi hlavně dáš tak vyčerpávající feedback, že můžu bejt jen ráda, že na tohle došlo (:

A ještě chci moc poděkovat vám všem, kteří jste dočetli až sem, a hlavně těm, kteří se odhodlali komentovat, protože konstruktivní komentář je vždycky pro autora prostě nejlepší odměna za psaní. Samozřejmě děkuju i za veškerý hvězdičky a vaši trpělivost, když se mi zrovna nedařilo a vydávala jsem míň. Byli jste skvělí a já si moc vážím veškerý tý podpory, která mě motivuje k tomu, abych s tímhle pokračovala a dál vydávala.

Snad jste si ten příběh užili tak jako já... a snad se zase setkáme u nějakého dalšího počinu.

Díky,

L. <3