Chci tě zpátky

XIX

(NOC ZE ČTVRTKA NA PÁTEK, 20. – 21. září 2018)

JINEJ VESMÍR

(TEN, KDE SE TO NEPOČÍTÁ)

Ollie (23.22): Omlouvám se...

Ollie (23.22): Neměl jsem na tebe křičet.

Ollie (23.41): Vážně spíš nebo se mnou jen nemluvíš?

Tate (23.43): Nespím.

Ollie (23.45): Nemůžeš mě odepsat, Tate.

Tate (23.47): Slíbila jsem to. Co bude znamenat můj slib, když mu nedostojím?

Ollie (23.55): Myslím, že nedokážu úplně přesně slovy vyjádřit, co se ve mně odehrává při představě, že svýmu slibu vážně dostojíš. Ty víš, že v tomhle nejsem dobrej.

Tate (23.58): Nejsi dobrej? Pohřbíváš se zaživa pod všema sračkama, který tě kdy potkaly.

Ollie (00.05): Co mám udělat? Co přesně bych měl udělat, aby to bylo lepší? Ty si totiž nejspíš celejch pět let myslíš, že to pro mě bylo snadný. Že to bylo jen o mojí volbě. Jenže některý věci si nemůžeš vybrat. Některý věci v tobě zůstanou a pojídají tě zaživa, zatímco se snažíš žít. Ale s tebou jsem žil. Opravdu žil.

Tate (00.08): Ollie...

Ollie (00.09): Tři slova, Tate.

Tate (00.11): Neměla bych si s tebou psát.

Ollie (00.14): Je hluboká noc, někde v jiným vesmíru, kam realita ostatních nedosáhne. Jsme to jen my dva, Tate. Ty a já, až do konce.

Ollie (00.15): Cejtím tvoji bolest až tady... a tvoji samotu. Nenechám tě v tom. Nikdy.

Ollie (00.15): Usmála ses... ?

Tate (00.16): Ne...

Ollie (00.17): Lhářko.

Tate (00.17): Jak... ?

Ollie (00.18): Pořád tě znám nejlíp ze všech. Ať už se ti to líbí nebo ne.

Tate (00.20): Změnila jsem se.

Ollie (00.23): Nezměnila. Tvoje oči, který obsáhnou celej vesmír, jsou pořád stejný. Tančej v nich hvězdy, ozařujou okolní temnotu a nemůžou lhát. Nemůžou lhát mně... i kdybys to sebevíc chtěla.

Ollie (00.24): Tři slova, Tate.

Tate (00.27): Chaos, smutek... Všechno?

Ollie (00.29): Do prdele... Chci tě obejmout.

Tate (00.30): Idiote.

Ollie (00.31): Teď se usmíváš!

Tate (00.31): Usmívám.

Ollie (00.33): Miluju tvůj úsměv. Dosáhne až na dno mý duše... Věděla jsi to?

Tate (00.35): Ollie...

Ollie (00.35): Hluboká noc, jinej vesmír... Vzpomínáš?

Tate (00.37): Vzpomínám.

Tate (00.38): Nevěděla jsem to... Doufala jsem v to.

Tate (00.38): Jak to, že někdo jako ty nemá o hluboký noci na práci nic lepšího, než si psát se mnou?

Ollie (00.40): Jsem tu sám. Teda až na Nine Inch Nails, který jsou fakt dost špatná společnost. Potřeboval jsem tě.

Tate (00.41): ... taky je poslouchám.

Ollie (00.41): Something I Can Never Have?

Tate (00.42): Už asi po desátý.

Ollie (00.43): To je velká deprese. Pusť si We're In This Together Now.

Tate (00.46): Jak to děláš, že když všechno smete zemětřesení a nastane chaos... vždycky zůstaneš jenom ty?

Ollie (00.48): To, protože chceš, abych zůstal.

Tate (00.50): I když na mě křičíš?

Ollie (00.55): Zejména proto, že na tebe křičím. Ještě sis to neuvědomila, ale líbí se ti to. Vyvolávám v tobě emoce, nutím tě k reakci... A ty ráda ztrácíš sama sebe a necháváš se vést pocitama. Kvůli tomu vždycky skončíš zpátky u mě.

Tate (01.06): Pořád je hluboká noc někde v jiným vesmíru?

Ollie (01.07): Pořád je. Pravda za pravdu?

Tate (01.08): Ty první.

Ollie (01.12): Jsi jediná, kdo ze mě dokáže udělat superhrdinu a zároveň mě zabít. Jsi jediná, před kým jsem se kdy cejtil skutečně zranitelnej.

Tate (01.20): Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, že mě znáš líp než já sama. Nenávidím tě za to, že máš nakonec vždycky pravdu. Nenávidím tě za to, že mi vůbec nic neulehčuješ.

Ollie (01.25): Nemůžeš mě dostat z hlavy?

Tate (01.32): Dělám na tom.

Ollie (01.47): Nikdy se ti to nepovede.