Chci tě zpátky

LXXXVII

Nebudu lhát. U týhle kapitoly jsem při psaní měla na krajíčku.

***

(O SEDM MĚSÍCŮ POZDĚJI)

JSME TO MY DVA

„Takže jsi prohrál," nadhodil Matt zamyšleně a chvíli nato se do mýho zornýho pole vznesl oblak dýmu.

A já se zlehka zamračil. „Co tím myslíš?"

Leželi jsme na korbě jeho novýho pick-upu. Já měl podloženou hlavu předloktím a zíral na tmavnoucí nebe nad námi... a on si tu vyhuloval zobák. Toleroval jsem to. A to hlavně proto, že kdybych mu právě teď rozbil hubu, nikdo tady by mě za to nepochválil.

A kromě toho si to možná tak trochu zasloužil. Zdálo se totiž, že díky boxerně a novýmu albu Fallen našel nějakej svůj cíl. Poté, co jsme vydali desku, která se vyšplhala zatraceně vysoko po žebříčku Billboard Chart, jsme odjeli turné po Americe, který mělo úspěch. A to takovej, že na většině míst bylo vyprodáno.

Zdálo se, že obojí ho dost nakoplo. Ve volnu byl většinou buď ve zkušebně, kde trénoval a dělal na novejch písničkách, anebo v boxerně. Chodil tam pravidelně cvičit s děckama a pomáhal mi s úřadováním i s pracema, který ještě bylo potřeba dotáhnout do konce. Zlepšil si fyzičku, nabral svaly, přibylo mu pár novejch kérek a dokonce shodil plnovous. Téměř všechno na něm bylo jiný... Až na to posraný hulení, chlast a černou kšiltovku, kterou si zřejmě musel vzít i ke košili a černejm kalhotám od obleku.

Ale ty hadry jsem mu nevyčítal. Sám jsem na tom nebyl o moc líp v gládách, černejch kalhotách a v bílý košili, která měla rozepnutý horní tři knoflíčky a vyhrnutý rukávy až těsně pod lokty. A to jsem byl ženich.

Ovšem na mou obranu – aspoň jsem se oholil.

„No..." Matt udělal pauzu, jak zase potáhnul z jointu. „Když jsi Tate o Vánocích žádal o ruku, říkal jsi, že svatba musí bejt do půl roku. A pak jsi jí, myslím, tak trochu vyhrožoval."

Jo, tohle.

Zašklebil jsem se a zavrtěl hlavou. „Jde o jeden posranej měsíc, Matte."

Navíc já vyhrál - v každým myslitelným směru -, protože jsem dostal holku svýho života. Navlíknul jsem jí ten proklatej prsten, kterej měla nosit už víc než šest let, a každou chvíli jsem si ji měl vzít za ženu.

Rozhodně jsem byl vítěz. A taky dokonale šťastnej chlap.

Pokud nepočítám poslední tejden, kdy mě nutila sexuálně abstinovat, abysme si ten první manželskej sex víc užili. Což jí teda nevyšlo, ale to přemlouvání mě stálo celkem dost nervů a úsilí. Ovšem do karet mi hrál fakt, že já už věděl jak na ni.

„Pravda," odpověděl mi můj kamarád a odhodil nedopalek z korby ven. „Jeden měsíc je asi v porovnání se zbytkem života dost zanedbatelnej časovej úsek."

S tím jsem rozhodně souhlasil.

Chystal jsem se mu odpovědět, jenže v ten moment někdo otevřel dvířka korby.

Zamračil jsem se na Juneinu tvář, protože vypadala zlehka nasraně. „Ollie, já vážně oceňuju, že jsi dneska se vším tak děsně v pohodě, ale asi bys měl vědět, že právě teď zameškáváš svoji vlastní svatbu."

„A do prdele!" zaklel jsem a vyskočil na nohy.

Matt se za mnou sice chechtal, ale okamžitě mě následoval. Oba jsme seskočili z auta dolů a já bez keců následoval tu malou blondýnku. Měla na sobě upnutý zelený šaty a s vlasama si dneska dala extra záležet. Slušelo jí to.