Chci tě zpátky

XXXII

(SOBOTA, 7. prosince 2013)

HLAVOU PROTI ZDI

Dovedeš mě opět
až na okraj?
Roztřesenej, opuštěnej
a utápím se v tom znova.
Vzbudil jsem se do ticha noci
a nikdo tu se mnou nebyl.
(Proč?)
Vzdávám se ti.

Stáhni mě dolů.
Vzdávám se ti.
Dnes v noci umírám.
Vzdávám se ti.
Dívej se, jak se rozpadám.
Vzdávám se ti.
Dnes v noci se oddám slzám.
Vzdávám se ti.

Vzdávám se...

Vzdávám...

TEĎ!

Seděl jsem nad diářem a zíral na slova vyrytý do papíru takovou silou, že se propsaly na další dvě strany a místy potrhaly... potrhaly... moji duši?

Zesílil jsem stisk prstů a potom i celý dlaně. Propiska se mi rozpadla v ruce na malý úlomky zbytečnýho plastu.

Zbytečnýho. Jako já.

Opustila mě. Zmizela. Zmizela. Jak mohla?

Promnul jsem prsty a nechal z kůže opadat kousky tužky.

Bytem vyřvávala písnička Giving In od Ademy a perfektně tak doplňovala můj vztek. Moji zhoubu. Moji zkázu.

Můžeš si za to sám.

Nenáviděl jsem svoje démony. Nenáviděl jsem svýho tátu a to, co udělal se mnou. Myslel jsem si, že pokroutil můj vesmír? Asi mi nedošlo, že pokroutil i mě.

Chtěl jsem, aby tady byl. Chtěl jsem jím zatřást a profackovat ho. Říct mu, ať přestane kurvit můj život. Kurvit ho, i když už tu dávno není.

Můžeš si za to sám.

Popadl jsem lampičku na stole a mrštil jí proti zdi. Rozlítla se na kusy a zanechala za sebou stopy mýho šílenství.

Měl bych ji chtít dostat zpátky. Nesčetněkrát jsem měl připravený její číslo a chtěl zavolat. Nesčetněkrát jsem jí napsal zprávu, a nakonec ji smazal. A pokud šlo o to, že bych za ní jel? Nedokázal jsem to. Byl jsem zbabělec. Zatracenej zbabělec.

A tak jsem se rozpadal. Celejch osm tejdnů. Padesát šest dní. Třináct set čtyřicet čtyři hodin. Osmdesát tisíc šest set čtyřicet minut zasraný agónie.

Chtěl jsem ji nenávidět vším, co mám. Ale nešlo to. Toužil jsem po tom, abych jí chtěl ublížit. Ale nešlo to. Hluboko pod tím vším se pořád skrývala touha. Ne, touha ne. Láska.

Probrala mý srdce k životu a zlomila ho. Vyléčila moji duši a roztříštila ji. Zahrnovala mě polibky a pak mě opustila.

Možná – ale jenom možná – mi začínalo bejt líto, že nechlastám. Že se nemůžu přivíst do nějakýho blaženýho stavu nevědomí a prostě nebejt, nemyslet, nestrádat. Alespoň na chvíli. Protože už jsem věděl, jaký to je, bejt naprosto mimo tenhle svět a mimo svoji mysl, ovšem ty následky byly příšerný a já už to nechtěl nikdy opakovat.

Jenže tohle všechno bylo víc, než jsem mohl unýst. Víc, než bych kdy mohl zvládnout. A já nevěděl, jak to napravit. A přitom jsem tak zoufale chtěl...

Z mýho prapodivnýho stavu mě probralo zadrnčení zvonku. Trhnul jsem sebou a pak začal zvažovat, že prostě neotevřu. Jenže drnčení neustávalo, naopak se k němu přidalo ještě bouchání a mužskej hlas: „Olivere Havesi, ty kokote jeden! Otevři! Slyšíš?"