Chci tě zpátky

LXVII

Tak jsem teď díky nemoci dohnala pár kapitol, takže vás třeba potěším dřívějším vydáním (:

Jen tak btw už se při psaní pomalu prokousávám ke konci příběhu, ačkoliv jsem se to dneska rozhodla ještě o kousek protáhnout. (Jo, je to se mnou fakt marný. Ale už pár dní pociťuju jistý zoufalství, že tohle celý bude vážně končit.)

Nicméně doufám, ze jste mezitím na Ollieho a Tate nezanevřely. Čeká nás ještě pár zvratů (:

***

(SOBOTA, 27. října 2018)

Byla jsem šťastná. Byla jsem tím zatraceným štěstím naplněná až na pokraj. Uplynuly dva skvělé týdny plné sexu, mluvení, mazlení, hádek a kočkování.

A za to jsem mohla vděčit Olliemu Havesovi.

Oba jsme chodili do práce, pořád jsme si vyměňovali emaily a přiblble se na sebe culili jako správný (a velice otravný) zamilovaný pár. Trávili jsme čas s našimi přáteli a nemohli se dočkat, až budeme o samotě, abychom si dali rychlovku v jednom z našich aut. Ollie se vrátil do Skladiště a vyhrál další zápas, zatímco já na něj křičela z davu. (A poté jsem si musela vyslechnout jeho triumfální řeč o tom, jak měl pravdu, když poprvé říkal, že se tam budu chtít vrátit.) Tančili jsme spolu, procházeli se v dešti a neuplynul jediný den, kdy bychom si navzájem nekladli výzvy. Začal s kapelou nahrávat album a já jako chápavá přítelkyně snášela jeho nedostatek času. (Až na případ, kdy jsem kvůli tomu tak trochu vyšilovala a pak na něj skočila hned ve chvíli, kdy vešel do dveří obýváku.) Střídavě jsem přespávala já u něj a on u mě. A když už jsme se rozhodli, že bychom měli strávit večer odděleně? Jeden z nás to nevydržel a vplížil se tomu druhému uprostřed noci do bytu. Bylo to sladké šílenství, kdy jsme se přestávali ovládat. Nemuseli jsme předstírat, že bez sebe dokážeme být. Mohla jsem se do něj ponořit a vpít, ztratit se v jeho náruči, kdykoliv se mi zachtělo.

A to bylo zatracené blaho.

Za celou dobu, co jsme se my dva znali, jsme si nikdy nebyli blíž než teď. Ovšem i přesto mezi námi pořád byly bariéry, které potřebovaly odstranit. Jenže kdykoliv tahle myšlenka vyplula na povrch, úspěšně jsem ji ponořila pod hladinu spokojenosti. Cítila jsem se kvůli tomu provinile, ale nechtěla jsem vzpomínat a otevírat staré rány. Jako by jich snad Ollie už tak neměl dost.

Milovala jsem ho. Milovala jsem ho za to, jaký byl. Za to, že o nás bojoval. Za to, že se o mě staral. Dokonce mi pomohl přemluvit tátu, aby přibral posilu do dílny na to nekonečné papírování a on díky tomu mohl víc odpočívat.

Tak trochu neúspěšně jsme se vyhýbali tématu David. Ten o sobě totiž nedal od našeho rozchodu vědět a já s tím takhle byla spokojená. Jenže Ollie z toho byl nervózní a pořád od něho očekával velice nepříjemnou pomstu. Dvakrát jsme se kvůli tomu pohádali. Když jsem pak Olliemu vytkla, že tohle nedokáže posoudit vzhledem k tomu, že Davida nezná, dostala jsem kázání o mužské ješitnosti a taky o tom, že žádný chlap rozhodně nezapomene na to, jak mu jeho bývalá vrazila koleno do koulí. Na tom nejspíš něco bylo.

I tak jsem ale odmítala přiznat, že má pravdu. Tím naše hádka jen vygradovala...

... a skončila sexem. Jak jinak.

Což byla rozhodně jedna z činností, které nám šly nejlíp. O tom nebylo pochyb.

Tenhle prostý fakt právě teď dosvědčovalo hihňání, jež probublávalo z mého hrdla. Ollie byl pořád ve mně a drtil mou drobnou postavu o zeď promítací místnosti, zatímco já měla sukni vyhrnutou na bocích a snažila se nemyslet na to, že budu mít zítra na prsou modřiny.