Chci tě zpátky

LVI

S tímhle prostě nevydržím čekat (:

(Jasně, že mi dějově navazuje ještě příští kapitola, takže ji čekejte brzy. Jak taky jinak?)

***

(NEDĚLE, 30. září 2018)

I s tím objemným nákladem se mi podařilo vystoupat až do čtvrtého patra a několikrát neobratně zabouchat loktem. Zdálo se, že je kolem až podezřelé ticho na to, že se tu dnes mělo stěhovat. Snad jsem nepřišla ve chvíli, kdy všichni odjeli pro nábytek do starého bytu?

V ten moment se přede mnou rozletěly dveře a v nich se objevila June. Vlasy měla rozčepýřené do všech stran, na sobě měla šedivé tepláky a růžovou mikinu... a v ruce držela pytlík s chipsy? Dožvýkala porci brambůrků, kterou měla v puse a zeširoka se usmála. „Tak tohle vážně ráda vidím! Dokonce ti i odpustím, že jsi tu tak pozdě!" Ustoupila, abych kolem ní mohla projít.

Obývací pokoj už byl zaplněný krabicemi a několika kusy nábytku. Opatrně jsem mezi tím nepořádkem prokličkovala a odložila všechny pizzy na kuchyňskou linku. Hned za nimi následovaly plechovky s pivem, které jsem naskládala do ledničky. „Kluci fakt odjeli bez tebe?" houkla jsem přes rameno.

„Jo... pochopili, že jsem jim vlastně k ničemu, takže jsem dostala brambůrky a měla bych vybalovat."

Otočila jsem se k ní čelem a zjistila, že už se rozvaluje na gauči. „Což evidentně neděláš."

Zazubila se na mě, zavrtěla hlavou a poklepala na místo vedle sebe. „Nemám čas, musím s tebou nutně hovořit o událostech dnešního rána."

Rezignovaně jsem si povzdechla, sáhla do lednice pro Mountain Dew a oběma nám nalila. Pak jsem se teprve usadila na gauči a sklenice položila před nás na jednu z beden rozmístěných okolo. „Jde o Zacka?"

Blondýnka se vedle mě zamračila a odmávla mou otázku rukou. „S ním je to vyřešený."

„Jak vyřešený?" zeptala jsem se nevěřícně a upila ze své limonády. „Měla sis s ním přece promluvit o tom, co se mezi vámi stalo, ne?"

„Taky jsme o tom mluvili a dohodli se, že to byl jen úlet. Jednorázová záležitost," odbyla mě pohotově a vytáhla z kapsy telefon, ve kterém začala cosi hledat.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a povytáhla rukáv mikiny, abych ho vykasala. Jenže při tom pohybu jsem se zarazila, když na pravém zápěstí vykoukly pestrobarevné modřiny. Rychle jsem stáhla lem zpátky a nenápadně mrkla na levačku. Ani tam to nebylo o moc lepší. Do prdele. Věděla jsem, že moje stehna a boky jsou na tom podobně ne-li hůř, ale tohle byla zcela nová úroveň. Dnes tu evidentně zůstanu oblečená v mikině, pokud nebudu chtít tuhle maličkost vysvětlovat. Alespoň, že cucflek na krku jsem zvládla zamaskovat.

Odkašlala jsem si a povytáhla na June přes její mobil obočí. „Seš si jistá, že mi teď a tady nekecáš?"

Vzhlédla a odložila si přístroj do klína. „Nekecám ti. Ani trochu," odpověděla sebejistě, aniž by uhnula pohledem, a pokrčila rameny.

Kecala mi.

Už už jsem se chystala pokládat další otázky, ale ona mě předběhla. „Ale na tom teď tak úplně nesejde. Jde o Ollieho."

Zastrčila jsem si neposlušný pramen vlasů za ucho a přejela dlaní po spleteném copu. „Hmm... Co je s ním?"

Tentokrát na mě vrhla jeden upřený rentgenový pohled ona. „Na férovku... Máte spolu něco?"