Chci tě zpátky

VI

(STŘEDA, 26. prosince 2012)

ČÁST 1.

VÝPADEK

Pohádal jsem se s mámou.

Kvůli tomu týpkovi, kterýho si začátkem prosince nabrnkla.

Vážně jsem nechápal, proč ho brání. Na první pohled na něm bylo znát, že je to kretén a povaleč, tak proč to ona neviděla? Přece když se spolu poznali v tom nejzaplivanějším baru ve městě, co z něj asi tak mohlo vylézt? A co přesně to vypovídalo o mý mámě?

Prostě jsem nerozuměl tomu, proč by s námi po třiadvaceti dnech takzvanýho vztahu měl trávit Vánoce. Ne, že bych z těhletěch svátků byl snad nějakej odvařenej, ale nehodilo se to. Už takhle jsem měl nervy nadranc od začátku prosince. A s každým dnem se to horšilo, jak se s neodvratitelnou jistotou blížilo to datum. Dnešní datum.

Je to kravina.

Jasně, že je. Řešit data a počítat dny. Měl jsem totiž pocit, že na tomhle nesejde. Svátek mrtvých, chození na hřbitov. K čemu nějaký datum zaškrtnutý v kalendáři, abych prvoplánově truchlil, když ten zármutek si přicházel a odcházel kdykoliv sám uznal za vhodný a nikdy se předem neohlásil?

Ale možná to bylo moc brzy.

Nebo to možná bylo tím, že na mě před pár dny z knihovny vypadla ta zpráva.

(...) který byl nalezen dne 26.12.2011 v 10.30 hodin (...) na zemi v tratolišti krve, v poloze na zádech s nataženýma nohama a rukama podél těla. (...) V uvedené věci byla nařízena soudní pitva, kterou bylo zjištěno, že smrt jmenovaného nastala dne 25.12.2011 kolem 23. hodiny. Samotnou prohlídkou těla byly na levé ruce mrtvého zjištěny řezné rány (...) byla zjištěna přítomnost alkoholu, jehož účinek také zvyšovaly zjištěné požité léky.

Neměl jsem si to číst. Všechny ty termíny a slova, který se mi točily v hlavě pořád, dokola mě rozebíraly na kusy.

Možná máma slízla něco z toho navíc. Možná jsem to fakt přehnal, když jsem řekl, že tady toho kreténa nechci. Vyčetla mi, že jsem sobec. Že akorát dělám průsery a zhoršuju její vlastní život. Řekla, že pořád čeká na den, kdy se budu alespoň trochu snažit bejt lepší člověk. Nebyl jsem si jistej, jak přesně tohle udělat. Takže jsem na to neřekl nic. Vůbec nic. Ona se pak sbalila a odešla k němu.

A to bylo před dvěma dny.

Takže jsem svátky strávil sám. Bojoval jsem se svejma démonama, téměř nespal a zoufale se toužil utopit v zapomnění. Jenže jsem se zapřísahal, že v životě nešáhnu na chlast ani na drogy. Jako by snad nestačilo, co mi dělala moje vlastní hlava a vzpomínky, který nechtěly zmizet.

Na svou obranu - celkem jsem se držel, než mi Tate včera večer napsala, že nemůže přijít.

Na její obranu - ona o ničem z toho neměla ponětí. Chodili jsme spolu sotva dva měsíce a troufám si říct, že za tu dobu ještě nestihla poznat všechny stránky mýho šílenství. Většinou jsem to před ní pečlivě skrejval. A většinou se to o hodně zlepšilo, když byla se mnou.

Jenže dneska...

Dneska jsem se rozsypal na tisíc malejch kousků, který už neposbírám dohromady. Nevěděl bych jak.

Ležel jsem na posteli, zíral do stropu a někde v pozadí vnímal hudbu linoucí se z repráků v podobě I Am Machine od Three Days Grace. Text refrénu se mi vracel do uší v podivný ozvěně. Jsem stroj. Nikdy nespím. Pořád držím oči otevřený dokořán. Jsem stroj. A část mě si přeje, abych zase mohl cejtit. Cokoliv. S tím jsem se dokonale ztotožňoval. Všechno bylo tak blízko a zároveň daleko. Myslím, že se mi nějak povedlo se citově naprosto odříznout. Určitě jo, protože teď jsem necejtil vůbec nic...