Chci tě zpátky

IX

Tahle písnička je moje srdcovka (už pěknejch pár let :D ) a mám pocit, že nic lepšího se vybrat fakt nedalo (Protože ten text!) . Takže až na to dojde, určitě si ji pusťte.

Ollie je totiž mistr v navozování citově vypjatejch sitací, kdy nevíte, jestli si začít kousat nehty, přestat číst a zahodit telefon, anebo křičet zoufalstvím. (To jsou zhruba moje reakce... akorát, že já ten noťas, na kterým píšu, vážně zahodit nemůžu :D)

***

(SOBOTA, 15. září 2018)

Seděla jsem v tureckém sedu na gauči a ládovala se vanilkovou zmrzlinou s kousky sušenek rovnou z kyblíku. Už před pár hodinami jsem na sebe natáhla černé kalhoty na jógu a bílé tílko. Rozhodně ideální oblečení na povalování se doma a utápění se ve zmatené změti vlastních myšlenek.

Jenže už tak půl hodiny jsem tu měla obecenstvo.

June seděla v křesle a nespouštěla ze mě pohled. Připadalo mi, že mě pozoruje jako nějaké divoké zvíře ve výběhu.

„Fo e?" zahuhňala jsem na ni s plnou pusou zmrzliny.

Povytáhla světlé obočí. „Musíš s pravdou ven, Tate."

Zamávala jsem lžicí ve vzduchu. „Ale hovno. Nemusím nic."

June se od srdce zasmála. „Proboha, dva dny s Olliem a tvoje starý já je zpátky?"

„Nevíš, o čem mluvíš," utnula jsem tenhle vlak myšlenek, ještě než je mohla začít rozvíjet dál.

Rozhodila rukama. „Ale no ták, přestaň mi lhát. Něco se stalo!"

„Jo, něco se stalo. Měla jsem celkem fajn odpoledne a pak ses zjevila ty," obvinila jsem ji s veškerou vážností.

„Podívej, jestli jde o Ollieho, což nepochybně jde, tak bys to ze sebe měla dostat, než půjdeme na ten koncert. Nemůžeš tam jít plná emocí. Až ho uvidíš zpívat, tak to tam s tebou určitě sekne," upozornila mě.

Ten koncert. Vážně bych tam nejradši nechodila – kvůli sobě, ale musela jsem – kvůli Olliemu. „Dostávám to ze sebe, nevidíš?"

Má kamarádka si odfrkla. „Určitě je zdravý to zajídat zmrzlinou... Jasně."

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem si radši znovu nacpala pusu tím vanilkovým zázrakem.

June pohlédla na hodinky na pravém zápěstí. „A víš o tom, že bysme měly tak do půl hodiny vyrazit, jo?"

Zarazila jsem se se lžicí na půli cesty zpět ke kyblíku a polkla. „Vážně?"

Přikývla.

Vyskočila jsem z gauče. „Proč jsi mi něco neřekla dřív?"

„Myslím, že jsem ti to říkala celkem pětkrát. Moc jsi mě neposlouchala, víš?"

Hm. Na tom nejspíš něco bude.

Až překvapivě hbitě jsem se vydala k sobě do ložnice, kde jsem se začala přehrabovat ve skříni. June mě ihned dohnala. „Co si vezmeš na sebe?"

„Jak to sakra mám vědět?" nadhodila jsem zmateně.

Shodila jsem ze sebe oblečení a natáhla na sebe tílko s dost velkým výstřihem, které jsem obvykle nenosila, protože David vždycky začal mít řeči o tom, že je mi vidět až do žaludku.

Otočila jsem se k June. „Je ten výstřih moc?"

„Na metalovej koncert určitě ne. Vlastně se tam mezi těma polonahejma holkama nejspíš ztratíš," opáčila celkem pobaveně.