Chci tě zpátky

LXXXI

(ČTVRTEK, 20. prosince 2018)

NA POKRAJI BYTÍ

Přes rameno jsem měl přehozenou Billovu tašku a přešlapoval na chodbě nemocnice, zatímco on se na příjmu odhlašoval, podepisoval nějaký lejstra a co já vím, co sakra ještě. Nedával jsem pozor.

Myslel jsem na Tate a na to, proč to mezi námi nešlo vrátit zpátky. Chtěl jsem. Každej posranej den jsem to chtěl udělat. V úterý jsem byl dokonce tak nahnutej, že jsem jí napsal zprávu. Jenže jsem se neodhodlal načít to palčivý téma, který rozhodně nikam nezmizelo.

A proč?

Já se totiž nejspíš bál, že namísto usmíření to jen povede k další hádce a všechno se kurevsky zhorší.

Vánoce byly za rohem a já to vlastně ani nijak zvlášť neregistroval. Bill už mi dal dovolenou, ale já stejně netušil, jak naložit s tím volným časem. Takže jsem ho všechen trávil nahráváním písniček nebo prací v boxerně. Celkem úspěšně jsem předstíral, že žádný svátky nebudou. Pro mě rozhodně ne, protože jsem je evidentně neměl s kým strávit.

Tak trochu jsem si myslel, že mě chtěla pozvat Danni, ale za danejch okolností to vůbec nebylo vhodný, takže se na mě dost často jen omluvně usmívala a obcházela kolem tématu ‚Co se mezi vámi kurva stalo?' jako kolem nášlapný miny. Byl jsem s tím v pohodě. Dokud se v tom nebudeme muset pitvat, jsem ochotnej podstoupit cokoliv.

Téměř jsem nadskočil, když se vedle mě ozval Bill: „Tak můžeme vyrazit na cestu?" Povytáhnul na mě obočí a naklonil hlavu na stranu. To bylo jeho gesto, kterým mě častoval celej svůj pobyt tady. Gesto, který mi jasně říkalo ‚Vím, že jsi v hajzlu a vím, kvůli komu. Kdy s tím něco uděláš?'.

Jenže. Možná to tentokrát nemělo bejt na mně. Bojoval jsem za nás, když jsem se vrátil do města. Bojoval jsem, abych ji přesvědčil, že jsem ten pravej a jedinej, s kým má strávit zbytek života. Nebyl teď nejvyšší čas na to, aby bojovala ona? Do prdele, vždyť mi řekla, že bych byl špatnej táta! Proč by se ke mně vůbec měla vracet, jestli si něco takovýho fakt myslí?

A celou tuhle řeč jsem spolknul a namísto toho jsem řekl: „Jo, jasně."

Bill nahodil podivnou grimasu, jež mi napovídala, že by mě rád proplesknul, ale pak prostě vykročil vpřed. Následoval jsem ho ven do zimního odpoledne, který nepřinášelo nic jinýho než zatažený nebe, vlhkej vzduch a pravděpodobně brzkej déšť.

Nenáviděl jsem deštivou zimu.

Každej den jsem čekal, kdy spadnou první sněhový vločky a přikrejou tohle město bílým potahem, kterej schová všechny lži a přetvářku. Všechen ten hnus všedních dní.

Jo. Zase jsem začínal nenávidět celej svět.

Došel jsem až k Mustangu, odemknul a hodil Billovu sportovní tašku na zadní sedadlo. Oba jsme se usadili a já nastartoval, abysme mohli vyrazit k němu domů.

Dneska ráno měl poslední prohlídku a doktor potvrdil, že je oficiálně propuštěnej z lékařský péče. Jenže Tate i Danni byly obě v práci, takže Bill zavolal mně a já samozřejmě souhlasil, že ho odvezu.

To bylo nejspíš to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat po tom, co prodělal infarkt. Tohle byla totiž ta část kvůli, který zuřil. Měl se vyhejbat stresu a v rámci tohodle opatření mu doktoři doporučovali vynechat na pár tejdnů řízení.

Podle toho, co jsem slyšel od Danni, mu kvůli tomu bouchly saze a následně bouchly saze jí. Usadila ho jako malý děcko a sdělila mu, že když není schopnej jíst jako člověk, tak holt bude muset nýst následky svýho příšernýho životního stylu a na tu krátkou dobu, kdy stejně bude mít klid na lůžku, to přežít bez auta. Vzhledem k tomu, že doma měli Tate, nebyl problém, aby se dopředu domluvily a jedna nebo druhá Billa zavezla k doktorovi na následný pravidelný prohlídky.