Chci tě zpátky

L

Takže dneska kulatiny. 50. kapitola, se kterou jsem nevydržela čekat. (Zatracený překvapení.) Nějak to uteklo, sakra. Kažopádně tuhle mám ráda. Hodně ráda (:

***

(SOBOTA, 29. září 2018)

MILUJU ZPŮSOB, KTERÝM MĚ NENÁVIDÍŠ

ČÁST 1.

Stál jsem v šatně pořád ještě tak trochu mokrej ze sprchy s ručníkem omotaným kolem boků a momentálně si prohlížel vlastní odraz v zrcadle nad umyvadlem.

Místní doktor mi vydezinfikoval ránu nad obočím a dal na ni pro jistotu dvě mašličky. Po překontrolování zorniček a mýho celkovýho stavu, usoudil, že to na otřes mozku nevypadá. Což byla rozhodně potěšující zpráva. I přes to jsem ale byl parádně dobitej. To poraněný obočí, natrženej ret a podlitiny všude možně po těle, který se ještě hezky vybarvěj. Možná trochu bolavý žebra, jenže šlo jen o obvyklý pohmoždění. Zlomeninu by doktor poznal a já dost možná taky. Nejednou jsem totiž vypadal mnohem hůř. Takže tohle nebylo nic s čím bych si dělal nějaký extra starosti.

Ovšem to podstatný teď bylo to, jak tohle všechno bude vnímat Tate. Ta holka, která mě tam nenechala padnout a křičela na mě, že to nevzdám... že mám vstát a bojovat. V tu chvíli, kdy jsem uslyšel její hlas, se všechno ostatní slilo ve vzdálenej šum a já nemohl jinak, než ji poslechnout.

Měl jsem skoro dojem, že nebejt jí, tak bych to prohrál. Což jen dokazovalo, jakej vliv na mě má.

Tak trochu jsem si nad tou myšlenkou odfrknul a rozpustil si rozcuchaný vlasy, který jsem v předklonu několikrát pročísnul prstama a pak hodil na zad, abych je mohl znova stáhnout gumičkou. Konečně jsem došel k lavičce, kde jsem se usadil, a začal z batohu vytahovat čistý oblečení, zatímco jsem myslel na to, co mě čeká.

Odhadoval jsem, že je naštvaná - alespoň podle zatvrzelýho výrazu, kterej mi věnovala, než jsem zapadnul sem. Možná kvůli tomu, že bojuju v ilegálních zápasech, možná kvůli tomu, že jsem ji donutil se na to koukat. Nebo možná kvůli tomu, jak jsem si nechal naložit. Nicméně, taky to mohly bejt všechny z uvedenejch možností.

Znal jsem tu holku téměř líp než sám sebe a stejně mi někdy připadala naprosto nepředvídatelná. Třeba jako dneska, když se postavila čelem všemu, co tu viděla a zažila.

Nebyla malá ustrašená Tate, jako když jsem se s ní před čtrnácti dny setkal poprvé po pěti letech. Chovala se sebejistě, vyzařovalo z ní sebevědomí a taky byla vražedně sexy. Kombinace, pro kterou by každej chlap zabíjel. To jsem si ověřil i díky Styxovi, kterej s chutí vyjel po všem, co se hejbalo. Ale ona ho naprosto uzemnila. A já věděl, že přesně kvůli tomu ji chtěl ještě víc.

Měl jsem chuť zakročit. Každej kousek mý osobnosti na mě řval, že mám zakročit. Ale já to musel nechat bejt. Kvůli ní i kvůli sobě. Ona potřebovala dostat svůj prostor a taky vědět, že jí věřím. A já? Já potřeboval vidět, jak vedle mě roste, a bejt na ni náležitě hrdej.

Moje bohyně.

Bohyně, která teď zcela jistě plánuje vlastní pomstu. Tím jsem si byl jistej tak na devadesát devět celých devět procent.

A přesně v ten moment - na důkaz mejch myšlenek - se prudce otevřely dveře a dovnitř vtrhla Tate, která za sebou zase s mocným prásknutím zavřela. Zůstala tam stát, založila si paže pod prsama, srazila obočí k sobě a nepřestávala mě propichovat těma nádhernejma očima v půlnoční modři.