Chci tě zpátky

XVII

Jedna z mejch nejoblíbenějších kapitol... Protože Ollie <3

(A rozhodně si k tomu pusťtě tu skladbu.)

***

(PÁTEK, 8. únor 2013)

ČIRÝ ŠTĚSTÍ

„Ollie, řekneš mi už konečně kam to jedeme?" ozvala se na sedadle spolujezdce už po několikátý za tohle odpoledne Tate. Měla na hlavě nasazenou černou pásku přes oči, kterou jsem před odjezdem pečlivě testoval proti slunci, abych si byl jistej, že neuvidí vůbec nic. Potřeboval jsem se ujistit, že to fakt bude překvapení.

Co už jsem nemohl ohlídat, byly její všetečný ruce. Bál jsem se, že to nevydrží a někde po cestě si ji stáhne. Jenže to neudělala a mě nejspíš těšila ta důvěra, kterou tím do mě vložila.

Ovšem ty otázky si zřejmě odpustit nemohla. Dost možná věděla, že se při každý z nich usměju a cejtim se spokojenej sám se sebou a světem okolo.

„Víš, že ti to neřeknu. Nikdy, i kdybys mě mučila," prohlásil jsem neochvějně.

V tu chvíli její dlaň zašátrala ve vzduchu a nalezla moje stehno. „Chceš mě vyzkoušet?" popíchla mě, když přejela svou rukou nahoru a dolů a potom stiskla.

Trochu jsem se na sedadle napřímil a sevřel volant tak silně, až mi zbělaly klouby. „Tate, neblbni sakra. Chceš se vybourat?"

Zasmála se, ale nepustila mě. „Nechci, ale jsem vážně moc zvědavá."

Radši jsem se soustředil na zasněženou silnici před sebou. Bylo vážně skvělý, že mi Bill půjčil svoje SUV, protože s Mustangem by tahle cesta byla nesjízdná. „Vydrž. Myslím, že už jsme skoro na místě."

„Hm, hmm... No tak jo, ale nejspíš mi to budeš muset vynahradit, Olivere Havesi," pronesla zamyšleně.

Tentokrát jsem se uchechtnul já. „Takže vezmem to od začátku, jo? Vzal jsem si druhou brigádu u tvýho táty v dílně a dřel jako kůň, abych tohle pro tebe mohl nachystat a ty máš pocit, že ti mám co vynahrazovat?"

Střelil jsem po ní pohledem a zjistil, že krčí ten svůj malej pihovatej nos. „Když to říkáš takhle připadám si jako nevděčná bestie."

Zazubil jsem se. „Vidíš... teď jsi konečně na správný cestě. A vlastně dojdeš k tomu, že mi máš a chceš poděkovat!"

„Poděkovat, jo? V tvým vlastním zájmu doufám, že to bude fakt velký." Zase se zasmála a moje srdce málem proskočilo skrz žebra rovnou ven. Do prdele, jak jsem tuhle holku miloval.

Zpomalil jsem, zajel na vyházený parkoviště před chatou, kde už se kouřilo z komína a odpověděl jí: „Bude to epický."

Nečekal jsem na její odpověď a rovnou vystoupil ven, abych mohl obejít auto a otevřít jí dveře.

Tate se při závanu studenýho vzduchu otřásla. „Je tu zima. Fakt velká zima."

Chytil jsem její ruku a přidržoval ji, když lezla z auta. Přijeli jsme nejspíš v ten nejlepší moment, kdy se dalo. Nebe bylo bez mráčku a slunce, který už skoro zapadalo za obzor, dávalo okolní zimní krajině takovej zlatavej nádech. Závěje sněhu se třpytily, jako by byly posypaný drobnýma třpytkama a mě to celý nejspíš uchvátilo.

Ale ne víc než ta malá zrzka vedle mě.

Na ni bych mohl koukat celý hodiny a neomrzelo by se mi to ani v nejmenším.