Chci tě zpátky

LXXXVI

Děkuju za 10k hvězdiček!

Ještě nás čeká jedna kapitola, epilog a bonusovka, takže se máte, na co těšit! (:

***

(PONDĚLÍ, 24. prosince 2018)

Byla jsem nervózní jako samo peklo.

A nejspíš proto jsem se snažila soustředit na přípravy. Rezervace téhle chaty tři dny před Vánocemi mě stála celkem těžký balík peněz, protože to vyžadovalo vyplacení rodiny, která si tu chtěla užít svátky. Můj úplatek ovšem rádi přijali a rozhodli se, že raději zůstanou doma.

Díky tomu já byla tady.

Přijela jsem zhruba před hodinou. Prošla jsem celou chatu, abych zjistila, jestli není třeba něco uklidit. Zatopila jsem v obou krbech – v obýváku i v tom, který stál v zimní zahradě. Do vířivky jsem poházela lístky růží, které to byly připravené, a na její roh jsem postavila šampaňské a dvě skleničky.

Pokud to všechno dobře dopadne, možná se mnou Ollie bude chtít oslavovat aspoň symbolickým přípitkem.

Pokud ne? Pořád můžu ukončit svou prozatimní abstinenci a zhulákat se tu o samotě.

Tolik k mému optimismu.

Potom jsem zamířila do patra, kde jsem z kufru vybalila pár kousků svého oblečení, které by mělo vystačit na tři zaplacené dny pobytu. Ačkoliv jsem sama zatím netušila, jak dlouho tu opravdu zůstanu. Všechno záviselo na Olliem a jeho reakci. Což mě znervózňovalo ještě víc. Proto jsem se raději pustila do vybalování svíček. Desítky bílých svící jsem rozmístila všude možně po obrovské ložnici, jež zabírala celé horní patro, a pak jsem je jednu po druhé začala zapalovat sirkami.

Občas jsem vyhlédla prosklenými dveřmi, jež vedly na terasu a bylo z nich vidět na jedinou cestu, která do těchto Bohem zapomenutých míst vedla. Čekala jsem na světla dodávky a doufala, že mě ti tři hajzlíci nezklamou. Vložila jsem do nich veškeré svoje naděje.

Ještě jsem se zvládla v koupelně v přízemí trochu upravit, než jsem se odhodlala k tomu nejpodstatnějšímu. Z kufru jsem vytáhla krabici plnou dopisů, které bych ze zbabělosti nejraději spálila. Jenže to nebylo možné. Musela jsem je dát Olliemu. Nabídnout mu tu možnost, aby si je pročetl nebo je spálil sám. Cokoliv, co uzná za vhodné.

Protože jsem potřebovala, aby si byl jistý tím, že mu věřím. A že on může věřit mně.

Z krabice jsem vylovila Ollieho prstýnek, který od toho dne, co zjistil má tajemství, nenosil. Pevně jsem ho sevřela v dlani a téměř se rozplakala nad tím vším, jak to mezi námi dopadlo. Jenže tohle nebyl konec. Nemohl být. Pořád jsem věřila, že to všechno dokážu nějak zvrátit a tu katastrofu mezi námi napravit.

Proto jsem si Ollieho prsten strčila do přední kapsy džínů a krabici s dopisy odložila na postel.

A přesně v tenhle nejméně očekávaný moment k mým uším dolehlo tlumené ťukání... na sklo?

Téměř jsem nadskočila a vykulila oči. Protože na terase v prvním patře téhle chaty právě teď stál Oliver Haves se svým typickým podmračeným pohledem čokoládových očí, které mě volaly rovnou k sobě.

Několik nekonečných vteřin jsme na sebe jen upřeně zírali jako dvě cizí bytosti, které se právě teď spatřily poprvé, než se trochu sklonil, dýchnul na skleněnou tabuli a napsal na ni pod sebe dvě slova: ‚Boj. Láska.' To byly odpovědi na otázky ‚Co prožíváš?' a ‚Co cítíš?'. Pak se na mě dlouze zahleděl, než znovu dýchnul na sklo a napsal svou odpověď na otázku ‚Čeho se bojíš?' Dívala jsem se, jak ukazovákem tvoří jednotlivá písmena, dokud z nich nevznikla tři slova. ‚Život bez tebe.'