Chci tě zpátky

XVIII

(ČTVRTEK, 20. září 2018)

Nejspíš jsem byla tak trochu ráda, že se s Davidem pár dní neuvidíme. Během úterý a středy jsme si vyměnili jen pár zpráv na facebooku a já měla čas přemýšlet. Protože od toho pondělního rána, kdy jsem s ním vedla první rozhovor o budoucnosti našeho vztahu, jsem byla neklidná, nervózní a nejistá. Omílala jsem si celé jeho stanovisko vůči mému prohřešku pořád dokola v hlavě a prostě se nedokázala rozhodnout, jestli na to měl nárok nebo ne.

June jsem se o svých pochybách nebo o faktu, že jsem nebyla schopná s Davidem spát, radši nezmínila, protože by z toho určitě vyvozovala nějaké závěry. A to by mi rozhodně nijak nepomohlo.

Příjemné ale bylo, že za ní chodili kluci z kapely a celé to trapné pondělní setkání jsme nějak překlenuli. Zack i Chad si našli vlastní bydlení a Mattovi už se taky něco rýsovalo. Pokaždé, když jsem je uviděla vcházet do kavárny, jsem zadržela dech a čekala.

Jenže Ollie nepřišel.

Vadilo mi, že na něj čekám. Že se našeho setkání bojím... a že ho občas možná vyhlížím skrz výlohu. Snažila jsem se na něj nenápadně zeptat June a myslím, že ona to prokoukla, takže se v ten moment rozhodla hrát hloupou a dělala, že netuší, o čem mluvím.

Pak ale z Chada vypadlo, že se Ollie vrátil na pár dní zpátky do starého bytu ve vedlejším městě, aby dořešil ukončení pracovního poměru, a já cítila úlevu... a ještě něco dalšího.

Dneska byl čtvrtek. Den, kdy jsem ze sebe při ranní sprše definitivně smyla fix ze sobotního koncertu. Vzala jsem si na sebe své jediné neroztrhané džíny, modro bílou kostkovanou košili a spletla si vlasy do copu. (A mohla jsem se tvářit, že ta gumička na jeho konci není Ollieho, protože to nikdo nevěděl.)

Čekalo mě mizerné odpoledne v práci, protože jsme tam měly na celý den šéfa a já i June jsme z toho byly nervózní. Ten chlap neustále křižoval kavárnu tam a zpět, kontroloval nám správně vyplněné papíry z uzávěrek, pečlivě si prohlížel každý kout a každý zastrčený hrnek, jestli někde nenajde prach a když jsme obsluhovaly, poslouchal, aby se ujistil, že je naše chování v pořádku.

Nejspíš jsme ho tu všechny tak trochu nenáviděly.

Odpoledne nám díky němu i díky návalu zákazníků rychle uteklo. Pak si ale pan Richardson, náš šéf, kolem sedmé odvolal June do kanceláře, aby s ní prošel nějaké papíry ohledně docházky a já nevím čeho ještě. Bylo mi jí líto, ale byla jsem ráda, že tam nemusím já.

Odpočítávala jsem minuty do konce směny a utírala prázdné stoly. V kavárně seděli poslední dva hosté, kteří už měli zaplaceno, a já se tak nějak modlila, aby už nikdo další nechodil a tenhle pekelný den byl konečně za mnou.

Utřela jsem poslední stůl, vrátila se za pult a uslyšela cinknutí vchodových dveří. A než jsem se stihla otočit, dolehl ke mně velice povědomý hlas, který říkal: „Dobrý den."

Polilo mě horko. Párkrát jsem zamrkala na řadu hrnků v polici před sebou a pomalu se otočila.

Samozřejmě, že to byl on!

Ten mizera!

V černých kapsáčích, mikině s potiskem kapely Meshuggah a s vlasy standardně staženými do podholeného culíku vypadal jako vždy až příliš přitažlivě.

Stál u pultu a prsty do něj vyťukával neměnný rytmus. Povytáhl obočí.

Opravdu jsem ho slyšela dobře?