Chci tě zpátky

XII

Tate, Ollie, emoce, potíže s dejcháním a všechno.

Tak jdeme na to.

***

(NEDĚLE, 16. září 2018)

Cesta mi tentokrát trvala víc než deset minut díky tomu, jak se mi zlehka motaly nohy, ale aspoň už jsem věděla, který je to dům. To věci rozhodně urychlilo. Napochodovala jsem si to rovnou do čtvrtého patra a začala bušit na dveře. „Olivere Havesi, ty idiote! Otevři!" zakřičela jsem a pro jistotu ještě párkrát zmáčkla zvonek.

Dveře se rozlétly dokořán a v nich se zjevil Ollie v celé své kráse. Vypadal celkem překvapeně a namísto pozdravu tázavě povytáhl obočí. Jenže já jen chvíli zaujatě zírala. Černé džíny s řetězem zavěšeným na poutcích, tričko metalové kapely Divine Heresy, podholený culík, čokoládové oči a všechno.

Sakra, práce!

„Tentokrát máš na sobě tričko! Výborně!" houkla jsem na něj ještě o něco naštvanější než před chvílí a pleskla ho do hrudi, když jsem se kolem něj protáhla dovnitř. Došla jsem až k rozloženému gauči, na kterém se povalovaly polštáře s dekou, a odhodila tam svou kabelku. Přesně v tu chvíli mi došlo, že se místností rozléhá Snuff od kapely Slipknot - zřejmě ta nejdepresivnější píseň o zlomeném srdci, kterou jsem znala.

Ollie mě následoval jako velice tichý stín, ale zastavil se na dobré tři kroky ode mě, jako by se bál přijít až moc blízko. A pořád neřekl jediné slovo.

Vzhlédla jsem k němu a snažila se koncentrovat veškerý svůj vztek. Doufala jsem, že se nerozpustí pod tím jeho intenzivním pohledem, kterým sledoval každý můj pohyb. „Tak podívej se, takhle to dál nejde. Chápeš to? Ty a já, my spolu nechodíme, víš o tom, že jo?"

Zaťal čelist tak silně, až mu zacukal sval ve tváři. „Jo, vím o tom, Tate... Opravdu jsi mi sem přišla sdělit tohle?"

V návalu emocí jsem rozhodila rukama. „Samozřejmě! Protože z dění posledních tří dnů by se vlastně dalo vyvozovat, že o tom nemáš nejmenší ponětí. Líbáš mě, neustále se kolem mě motáš, snažíš se mi poplést hlavu tím, co říkáš, jak voníš, jak se mě dotýkáš... a taky těmi svými svaly! Nefunguje to... Prostě to nefunguje. Chápeš?!"

„To jako vážně?" zavrčel na mě a udělal krok vpřed. „Pokud si to pamatuju správně, byla jsi to ty, kdo mě políbil první."

Zamračila jsem se nad jeho neprůstřelným argumentem. „To je sice pravda, jenže dva ze tří polibků připadají na tvou hlavu, takže tohle mi nemůžeš vyčítat!"

Podíval se stranou, zlehka zavrtěl hlavou a ušklíbnul se. „Ty seš prostě neuvěřitelná."

„Já? Já, že jsem neuvěřitelná?" Teď už jsem ječela. „Ježíši kurva kriste, Ollie! Ty mě vůbec neposloucháš." Začala jsem přecházet po skoro prázdném obýváku tam a zpět. „Tady jde prostě o to, že ty si myslíš, že mě můžeš k něčemu donutit nebo mě nějakým záhadným způsobem přesvědčit, že mám bejt s tebou. Ale já ti teda musím říct, že to se pleteš. Nejsem tvoje, rozumíš?" Zastavila jsem se a zamávala rukou ve vzduchu. „A proto nemůžeš dělat tyhlety věci! Nic z toho!"

Zdálo se, jako bych v něm probudila všechny jeho démony, když zkřivil tvář v návalu hněvu a vyrazil přes pokoj ke mně. „Tak ty si myslíš, že mám na výběr? Že se na tebe prostě můžu jen tak koukat, jak si ničíš život s někým jiným? To je vážně kurva výborný!" Zarazil se kousek přede mnou a narovnal se do plné výšky. Hrudník se mu zvedal a klesal čím dál rychleji. „Tohle není žádná zasraná hra, Tate. Myslím, že si to tak docela neuvědomuješ, ale pro mě nejsou možnosti. Nebyly od prvního zatracenýho dne, co jsem tě uviděl!"