Chci tě zpátky

LXXV

(STŘEDA, 31. října 2018)

Zaparkovala jsem Chargera v zapadlé uličce u Church Street, vypnula světla a chcípla motor. Natáhla jsem se dozadu pro svou kabelku, kterou jsem si hodila křížem přes rameno, a pak ze sedačky spolujezdce vzala papírovou tašku. V ní se nacházely dvě krabičky s Pekingskými nudlemi z mého oblíbeného bistra, pro které jsme se stavili cestou z koncertu. Vystoupila jsem, zabouchla dveře a poté zamknula.

Ollie zaparkoval Mustanga hned za mým autem a teď už mířil ke mně s dost podezřívavým výrazem ve tváři. Vzal mi z ruky onu tašku s jídlem a rozhlédnul se po temné uličce. „Tohle je to místo, kde se stanu obětí znásilnění?"

S veškerým vypjetím sil jsem zastavila své uchechtnutí a dokonce udržela vážný výraz. „Kdepak. Tohle je to místo, kde se staneš obětí vraždy, Havesi."

Shlédnul na mě a koutek jeho úst se zkroutil v polovičatém úsměvu, zatímco v očích mu zajiskřilo. Byl připravený si hrát. „Kotě zase vytahuje drápky? Myslel jsem, že tu část s hádkou už máme za sebou."

Otočila jsem se k němu zády a s pokrčením ramen vykročila vpřed. „Vlastně je to tak, že ta část s hádkou se může kdykoliv vrátit," vysvětlila jsem mu a vylovila z kabelky svůj mobil, abych si jím mohla posvítit na cestu, a poté i svazek klíčů, na němž dnes dopoledne přibylo několik nových kousků od samotného Dannyho Mendese.

Zastrčila jsem klíč od hlavního vchodu do zámku a v ten moment jsem zamrzla v pohybu, protože se na mě Ollie zezadu natisknul celým svým rozložitým tělem, z něhož sálala vlna horka. A vpíjela se rovnou do mě. I přes vrstvu trička, jež měl na sobě on, a druhou vrstvu Ollieho mikiny, kterou jsem na sobě měla oblečenou já. Protože jsem evidentně zapomněla doplnit tašku s rezervním oblečením pod sedadlem spolujezdce ve svém autě.

Celá jsem se našponovala, když se jeho paže omotala kolem mého pasu a natiskla mě k němu ještě víc. Naše těla pomalu splývala v jedno. Otřel se rty o mé ucho a zašeptal: „Do toho. Rozpoutej tu bouři, kterou umíš jenom ty, Tate." Jeho hlas byl sladký jako karamel. Roztékal se, pokrýval každičký kousek mé bytosti a připravoval mě o jakoukoliv schopnost samostatného rozhodování. „Ale ty i já... my oba víme, jak to skončí."

Vyšuká mi mozek z hlavy. A možná mi ještě naplácá na holou. Jako bonus.

A já?

S radostí mu to dovolím. Jak jinak.

„Slíbil jsi mi odpovědi," vydechla jsem téměř neslyšně. Najednou se totiž zdálo příšerně obtížně dát dohromady smysluplnou větu, formulovat slova nebo dýchat.

„To jsem udělal," přisvědčil a něžně sevřel můj lalůček v zubech, zatímco jeho dlaň v lehounkém pohybu zajela pod mé vlasy a usadila se mi na krku, kde ten dotyk vyvolal vlnu mrazení.

Zachvěla jsem se pod přívalem touhy. „A máš hlad," dodala jsem možná tak trochu nesmyslně, ovšem ta čína byl jeho nápad. A já evidentně hledala způsoby, jak ho udržet dál od sebe, zaměstnat ho něčím jiným a vydolovat z něj informace. Vlastně to byl celkem logický postup... který teoretický mohl fungovat.

Ze rtů mu unikl smích a spolu s ním vlna horkého dechu, jež přistála přímo na mé šíji, o níž se následně otřel nosem. „To mám... ale vážně pochybuju, že tenhle hlad dokáže uspokojit jídlo." Na potvrzení svých slov spustil svou dlaň po mých zádech dolů na pozadí, které stisknul.

Nadrženej bastard.

Silně jsem se kousla do tváře, abych se přivedla zpátky k rozumu. A částečně to i fungovalo, ačkoliv moje kalhotky už to zachránit nedokázalo. „Na to zapomeň. Musíme dovnitř a –"