Chci tě zpátky

LIV

(NOC ZE SOBOTY NA NEDĚLI, 29. – 30. září 2018)

AŽ NA KOST

Obnažil jsem se před ní. Až na kost. Přiznal jsem, že o mě nikdo v životě nestál... že jsem na to nebyl pro nikoho dost dobrej. Připadal jsem si jako slaboch a vyvrhel... a stejně byla tady a drtila mě v náruči veškerou silou svýho drobnýho těla, tím jsem si byl jistej.

Chtěl jsem se do ní vpít a zmizet. Chtěl jsem se do ní pohřbít tak hluboko, že by celej svět zapomněl, že jsem, kdy existoval. Abych zapomněl já...

Bože, jak moc jsem chtěl zapomenout.

Nabral jsem do dlaní Tateinu koženou bundu a s ní i vrstvu mikiny. Držel jsem se čehokoliv, co mi poskytla. Ať už to bylo její tělo, oblečení nebo duše. Z očí mi stejkaly slzy a já věděl, že ona pláče se mnou. Tiše se v mejch rukách třásla a zmáčela mi stranu krku, ke který byla natisknutá obličejem.

Klečeli jsme tam v týhle propletený pozici dvou zmučenejch duší už pět minut, deset... Možná to ale byly i hodiny...

Začal jsem ji hladit po vlasech, jako by to snad byla ona, kdo tu potřeboval utěšit. Stáhnul jsem z nich gumičku, nechal hebkost jednotlivejch pramenů proplouvat mezi prsty a soustředil se na ten kontakt... s ní. Se světem.

Byla moje kotva a jedině ona mě mohla přivést zpátky.

Jenže pak se ode mě začala odtahovat a já ji neochotně pustil. Oba jsme naproti sobě dosedli na paty a při tom pohybu jedno její koleno pořád zůstalo zaklíněný mezi mýma. Dívala se na mě a já na ni. Byli jsme dvě nejbližší bytosti v tomhle vesmíru a potom jediný dvě bytosti v úplně jiným vesmíru. V tom našem.

Ty sytě modrý oči vypadaly ve světle svíček téměř černě jako pírka havrana. Nesnažila se setřít jedinou ze svejch slz a jen si mě prohlížela.

Viděla mě jinak? Viděla teď někoho jinýho?

Nenáviděl jsem nejistotu, pochybnosti, bezmoc a strach. Ten ze všeho nejvíc.

Sevřel jsem ruce v pěst a v ten moment mi došlo, že v nich drtím její malý křehký dlaně. Rychle jsem povolil a trhaně se nadechnul.

„Nejspíš nevím, co přesně bych na to měla říct tak... tak, aby to bylo správně," pronesla tiše a pak namáhavě polkla. „Nemyslím, že bych někdy dokázala pochopit hloubku tvojí bolesti... i přesto, že to bolí mě samotnou. Ale cokoliv je uvnitř tebe – cokoliv to zanechalo – nejsi na to sám." Vymanila dlaně z mýho sevření, otřela si slzy a přesedla si tak, že rozhodila lehce pokrčený nohy před sebe.

V tu chvíli se prostorem kostela rozezněla písnička Punchline od Chevelle a já byl donucenej strnout a podívat se na ni. Navnímat každej její kousek. Pochopit, co všechno pro mě byla ochotná udělat. Měla v sobě něco z ďábla, ale mnohem víc toho, co já osobně považoval za andělský. Naznačoval to i její vzhled, protože i celá zmáčená od slz byla nádherná. Od lesklejch zrzavejch vlasů, přes temně modrý oči po plný rty. A zářila – jako pokaždý, když jsem na ni zaměřil svou plnou pozornost. A pro mě ta záře nikdy nemohla pohasnout.

Aniž bych nad tím přemejšlel, napodobil jsem její posed, přehodil si její nohy přes svý a přisunul ji k sobě blíž. Pohladil jsem ji kloubama prstů po pihovatý tváři a téměř bezmyšlenkovitě řekl: „Jsi tady. Na tom jediným záleží."

Ústa jí zvlnil úsměv, kterej vyprávěl o smutku. Natáhla ruku a opatrně setřela moje vlastní slzy, zatímco zavrtěla hlavou. Ale cokoliv chtěla říct, jsem umlčel, když jsem se pro ni znova natáhnul a sklonil se k jejím rtům.