Chci tě zpátky

LVII

(NEDĚLE, 30. září 2018)

ŽIVOT SE ŽENOU (A MOJE SVATÁ TRPĚLIVOST)

Bylo už něco kolem sedmý večer, když jsme v mým bytě všechno tak nějak zdárně dokončili. Kluci mi pomohli sestavit postel a rozmístit nábytek. Holky zatím vybalily veškerý kuchyňský vybavení a uklidili ho do linky. Na co jsem ale nikoho nenechal sáhnout byly krabice s knížkama, který jsem pořád tutlal, a sbírka originálních CD. Ty jsem si rozhodně musel srovnat na poličku sám.

Už v průběhu odpoledne jsem si všímal, jak na Tate padá únava a čím dál častěji zívá. Pokaždý, když to udělala, jsem měl chuť jí říct, ať si jde lehnout ke mně do postele. Což nešlo. Takže aspoň k sobě do postele. Za což by mi určitě vynadala. Takže jsem neříkal nic. Ale v mojí hlavě pomalu ale jistě uzrávala myšlenka na to, že bych si ji tady měl dneska nechat. Nechtěl jsem bejt sám. Nechtěl jsem, aby ona byla sama.

Potřeboval jsem ji blízko. Potřeboval jsem se s ní pomilovat, ale taky ji držet v náruči, až budu usínat.

Byl jsem v tom až po uši a mezitím jsem musel předstírat, že moje srdce nebije jenom kvůli tomu, že ona dejchá.

Posranej život.

Umíněná ženská.

Bože, jak jsem ji miloval.

Ale ve chvíli, kdy slíbila June, že ji odveze domů jejím autem, jsem měl chuť ji přidusit. Tak nějak jsem si neuměl představit, že by v tom svým polomrtvým stavu pak jela sama domů tramvají. Nejspíš by skončila v kómatu a probrala se až na konečný zastávce.

Okamžitě jsem zasáhnul a trval na tom, že pro ni přijedu a hodím ji domů. Což byl tak trochu nesmysl, protože jsem musel rozvézt kluky a vrátit vypůjčenou dodávku. To znamenalo, že bych pak musel ještě domů pro svoje auto a teprve potom ji vyzvednout. Celý to klidně mohlo trvat i hodinu...

Ale rozhodně nepojede domů tramvají. Ani. Sakra. Náhodou.

K mýmu překvapení se nad tím návrhem nikdo nepozastavil. Všichni si evidentně mysleli, že teď randím s anonymní pumou, ať už to znamenalo cokoliv, takže tohle evidentně mohl bejt jen projev přátelství. Ještě větší překvapení bylo, že Tate proti tomu neprotestovala. To ve finále vlastně jen dokazovalo, jak moc musí bejt unavená.

V tu chvíli jsem pomyslel na to, že bych ji prostě přivázal k posteli, aby se odtud nehnula. Hned potom jsem si vybavil tu její fotku v prádle ze zkušební kabinky. To prádlo musela mít doma a já ho musel vidět... oblečený na ní, samozřejmě. A díky tý představě mi začalo bejt v kalhotách velký těsno, takže jsem radši ukončil jakýkoliv debaty a nahnal kluky do dodávky, abysme konečně vyrazili na cestu.

Nakonec jsem to celý zvládnul za rekordní tři čtvrtě hodinu a přesně za tu dobu jsem se rozhodnul, že domů ji určitě neodvezu. Zazvonil jsem u June a překvapeně zamrkal, když mi otevřela ona sama a ne Tate.

„Kde je? Neříkej mi, že jela tou posranou tramvají," zavrčel jsem popuzeně.

June se uchechtla mojí rozladěnosti a mávla rukou za sebe. „Asi by ses měl podívat sám," řekla a vplula do pokoje.

Vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou dveře a následoval malou blondýnku do útrob moderně zařízenýho obýváku. Jenže daleko jsem se nedostal. Nohy mě přestaly poslouchat, jakmile jsem uviděl Tate spící na gauči.

Moje srdce se zastavilo. Rozbušilo se. A pak vyběhlo sprintem vpřed.

Byla to nejkrásnější a nejnevinnější stvoření, který jsem kdy viděl. Spala stočená do klubíčka jako kotě a na hrudi svírala malej polštář. Kolena měla přitažený k břichu, částečně byla přikrytá dekou a tiše oddechovala. I ve spánku vypadala vyčerpaně... tak moc, že jsem snad ani neměl chuť ji budit.