Chci tě zpátky

XLIV

Tuhle kapitolu miluju. Vážně.

(A tu písničku si k tomu pusťte! .)

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

SVĚT S TEBOU

Takže Tate vyhrála - jen částečně, samozřejmě.

Do tý horký vany jsem se naložil s ní a rovnou jí udělal masáž. Což skončilo čtvrtým kolem, jak jinak. Sice jsme málem vytopili koupelnu, ale čert to vem. V tu chvíli mi to vážně bylo ukradený.

Kolo číslo pět proběhlo v kuchyni na lince.

Vlastně ani nevím, jak přesně se to stalo. Chtěli jsme si udělat pozdní večeři, vyndávali jsme jídlo z lednice a najednou jsem byl v Tate a přirážel jako o život. Prostě jsem nedokázal bejt v její blízkosti, aniž bych se jí dotýkal.

Nejspíš jsem ztracenej případ.

Každopádně Tate si šla dát další sprchu a já teď stál u linky, oblečenej jen do džínů, připravoval tousty a zpíval si spolu s Bring Me The Horizon, který hráli z repráků hifi věže písničku Deathbeds. Jen těžko bych si vzpomínal, kdy naposled jsem se cejtil takhle... takhle skvěle. Jako by mi narostly křídla a já se mohl vznýst do oblak. Jako by ze mě veškerý sračky, týkající se mýho života, spadly.

Byla tu Tate. Měl jsem ji u sebe doma a nechystal jsem se nechat ji opustit tenhle byt - alespoň pokud šlo o dnešní noc. Mohl jsem s ní mluvit, sahat na ni, líbat ji. Milovat ji.

A to jsem dneska zatraceně moc potřeboval.

Protože ta část dne, kdy jsem byl zpátky v baráku mý mámy, stála vážně za hovno. Prostě jsem nechápal, proč se to opakuje pořád dokola. Ten sráč jí zatáhnul do fetu, donutil ji to prodávat a občas na ni dokonce vztáhnul ruku. Nenáviděl jsem ho a chtěl ho zabít. Nebo alespoň dostat do nemocnice.

Jenže ona byla proti.

Co jsem měl dělat? Dívat se, jak si druhej z mejch rodičů ničí život, bylo příšerný. A tak jsem se rozhodl dát od toho ruce pryč. Poučil jsem se. Nebylo nic, co bych skutečně mohl udělat. Byla dospělá, měla vlastní rozum. Tyhle rozhodnutí byly na ní. Já už tam nehodlal stát a dívat se, jak se ničí.

Jenže to nejhorší? To nejhorší byl nejspíš fakt, že kdyby zavolala, jel bych tam znova. Protože jsem idiot. Nepoučitelnej idiot, abych byl konkrétnější. Ale hádal jsem, že to je něco s čím se u sebe budu muset smířit. Některý věci se prostě nezměněj. Nikdy.

Otevřel jsem levý dvířka horní skříňky přímo nad sebou, abych vyndal talíře. Jenže tam nebyly. Zavřel jsem je a otevřel pravý dvířka. Hrnečky. Zaklel jsem, zavřel je a zase otevřel ty levý.

V tu chvíli se za mnou se smíchem ozvalo: „A tohle můžeš dělat celou noc."

Usmál jsem se a ohlídnul se přes rameno. Stála tam moje osobní bohyně. Se zrzavýma vlasama vyčesanýma do vysokýho - tak trochu nedbalýho - culíku a se zčervenalýma pihovatýma tvářema byla k zulíbání. Oblíkla se do mojí mikiny, i přesto, že měla dost vlastního oblečení, a k tomu neměla nic. Rozhodně nic, co bych viděl. „Vážně doufám, že máš aspoň kalhotky, Tate."

Zazubila se na mě a přišla blíž. „Myslíš to titěrný krajkový nic, co jsi mi vybral?"

S veškerou vážností jsem přikývnul, ačkoliv ta zmínka rozběhla moji fantazii na plný obrátky. „Přesně to tím myslím."