TATE
Je to pět let. Pět let od našeho rozchodu i od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy. A přesto ho pořád nedokážu vyhnat z hlavy. Vrací se do mých myšlenek i do mých snů naprosto nezvaný a nevítaný. I přesto, že jsem teď zadaná a měla bych myslet...
Psaní? Nejde. Anebo jde, ale zatraceně pomalu. Tvoření koláží a jiných blbin? Kdykoliv!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
***
(SOBOTA, 12. října 2013)
ROZEBER MĚ
Všechno se mi rozsejpalo pod rukama. Posíral jsem jednu věc za druhou už minimálně od začátku léta. Byl to začarovanej kruh: strach - bolest - hněv - uzavření se ve vlastní hlavě.
Věděl jsem to. Moc dobře jsem věděl, co dělám a jak tím ostatním ubližuju. Ale nedokázal jsem to zastavit a nedokázal jsem to řešit.
Nechtěl jsem o tom mluvit, protože to by znamenalo tnout do živýho a vytáhnout věci, který nebyly příjemný. Všechny ty sračky navazovaly jedna na druhou a jakmile by se to načalo, nedalo by se to jen tak ukončit.
A tak jsem se v tom pohřbíval hlouběji a hlouběji a posíral jsem všechno čím dál víc. Odřezával jsem pojítka s okolním světem a se vším, co jsem miloval. Jedno vlákno po druhým, krok za krokem a nenáviděl se za to. Jenže jsem netušil, jak z toho ven.
A co bylo nejhorší... ztrácel jsem Tate.
Moc dobře jsem si uvědomoval tu strašnou propast, která mezi námi za posledních pár měsíců vznikla... tu vzdálenost mezi námi, kterou jsem tak zoufale chtěl překlenout, ale namísto toho ji pořád jen zvětšoval.
Choval jsem se jako sráč.
Nejednou jsem v jejích očích viděl bolest, hněv, ublížení, strach... a přesto jsem se jí nikdy nedokázal otevřít. Bál jsem se toho, co by si o mně pomyslela. Toho, že bych musel přiznat, jakej jsem byl slaboch a že jsem nedokázal...
Do prdele!
Vztekle jsem vytrhnul list papíru z diáře a zmuchlal ho do kuličky, kterou jsem mrštil proti zdi.
Šel jsem za svým snem. Přestěhoval se, sehnal si byt, koncertoval. A k čemu?
Moje holka za mnou tenhle víkend nepřijela, protože se potřebovala učit. Aspoň to mi napsala do zprávy a já tomu nevěřil. Moje paranoidní mysl už dávno přemejšlela nad tím, jestli nemá někoho jinýho, jestli ji někdo jinej neoslnil, nesbalil, nevzal na první rande.
Zatímco já tu seděl sám ve svým bytě a užíral se vlastním zoufalstvím.
Co se to se mnou stalo? Tohle jsem nebyl já. Většinou jsem si šel za svým, byl jsem cílevědomej a div se nesedřel z kůže, abych dosáhl svýho. Jenže najednou, když mi šlo o všechno - o tu nejmilovanější bytost na světě -, nevěděl jsem si rady.
Zapřel jsem se loktama o stůl a zabořil obličej do dlaní.
Musím se dát dohromady a bojovat. Musím se dát dohromady a urovnat to mezi námi. Nemůžu o ni přijít... nemůžu, protože by mě to jistojistě zabilo.
