Chci tě zpátky

XLII

(PÁTEK, 28. září 2018)

„Kde přesně?" zeptal se Ollie zvědavě.

Rozsvítila jsem stropní světlo a pokrčila rameny. „Nevím." Natáhla jsem se po přehrávači a po chvíli hledání našla Walk Away From The Sun od Seether. Spokojeně jsem se opřela do sedadla a podívala se na Ollieho. „Zatančíme si."

Jeho obočí vylétlo vzhůru. „Teď a tady?"

S vážnou tváří jsem přikývla, i když jsem měla co dělat, aby mi necukaly koutky úst. „Jasně."

Jeho zmatení se prohloubilo. „Venku prší, Tate."

Zazubila jsem se na něj. „Díky za upozornění. Málem bych si nevšimla."

Oblohu proťal blesk a Ollie se taky usmál. Pak beze slova vystoupil z auta ven. Dívala jsem se, jak si venku na dešti rozpustil vlasy, uhladil je a znovu je uvázal v týle. Nedbal deště, který na něj dopadal s vytrvalou odhodlaností, a obešel předek auta, aby otevřel dveře na mé straně. Natáhnul ke mně ruku a já rychle vrátila písničku na začátek a hlasitost přidala skoro na maximum. Teprve poté jsem jeho pomoc přijala.

Odvedl mě o několik kroků dál od vozu a zadíval se na mě. Přímo na mě. Jeho čokoládové oči mi nedovolily uniknout. Volaly mě k sobě.

A já se podvolila.

Pohybovali jsme se současně, jako by naše těla začala tančit ještě dávno předtím, než píseň začala. On se nahrbil, já ho objala kolem krku. On mě chytil v pase a přitiskl k sobě, já mu zabořila obličej do krku. On se nadechl a já vydechla.

Dva magnety, souhra pohybů, tanec dvou duší, které patřily k sobě.

Věděla jsem to. Věděla.

Vdechovala jsem vůni kůže a koření, vůni deště a dřeva. Nechávala jsem se unášet Ollieho pohyby, když se se mnou pohupoval a pomalu nás otáčel kolem dokola. Vláha, která se na nás snášela, ostře kontrastovala s teplem, které z něj sálalo. Cítila jsem se naživu jako nikdy dřív. Vnímala jsem Ollieho prsty přejíždějící mi po kůži na zádech v místě mezi džíny a uvázanou košilí.

Naprosto to odpovídalo jemu a jeho povaze. Nikdy nedokázal být v klidu. Pořád se pohyboval a reagoval na jakýkoliv podnět ve svém okolí. Nedokázal mě prostě jen tak sevřít v náruči. Vždycky potřeboval cítit a vnímat každým kouskem své bytosti. A to bylo něco, co on předal mně.

Byla jsem přehlcená vjemy, které na mě útočily - bezpečí, domov, láska, přátelství, radost, klid, vzrušení, Ollie, Ollie, Ollie.

Byl ničím a vším. Byl všude kolem a taky uvnitř mě. Rozpínal se mou duší a mým srdcem a odmítal mě pustit. Už skoro šest let. Strádala jsem a cítila podivnou prázdnotu, když jsme byli od sebe. A teď? Všechny ty pocity ve mně vřely a hrozily, že každou chvíli vybuchnou jako naprosto nekontrolovaný ohňostroj.

A potřebovala jsem reagovat. Dostat to ven. Teď.

Teď.

Prsty jsem mu zajela pod lem mikiny a pohladila kůži vzadu na krku i na vršku zad. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem ho cítit každým kouskem sebe. Pootevřela jsem ústa a vydechla na jeho vlhkou šíji. Cítila jsem, jak se zlehka otřásl, ale nepřestával tančit. I přesto, že jsem na podbřišku jasně cítila, jak pomalu ale jistě tvrdne. „Chci tě, Ollie. Chci, aby sis mě vzal. Aby ses do mě ponořil a přivedl mě na pokraj šílenství. Chci, abys mě pokořil, přivlastnil si mě, ošukal mě a donutil mě sténat tvoje jméno," zavrněla jsem mu do ucha.