Chci tě zpátky

XL

Za to čekání dostanete dneska ještě jednu kapitolu s dalším epickým coverem od předlohy Ollieho, kterej si fakt musíte pustit. (Fakt!)

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

Střelila jsem pohledem po Olliem, který si právě rozpustil svou dlouhou havraní kštici a několikrát ji pročísnul prsty. Každý jeho pohyb mě fascinoval a ve chvíli, kdy si vlasy znovu smotal v týle gumičkou, jsem nejspíš skoro začala slintat. Musela jsem se donutit od něj násilím odtrhnout pohled a raději jsem se věnovala dění na pódiu. Chad tam dával s kluky z Dead Souls dohromady improvizovanou kapelu a chystali se zřejmě něco zahrát.

V tom jsem málem vyjekla, když se mi cosi nalepilo na nohu.

Shlédla jsem dolů a uviděla zhruba dvouletého blonďatého klučinu, který se na mě natisknul jako malé klíště. Culil se od ucha k uchu. „Teta?"

Jen to nevinné dětské oslovení mě nejspíš oloupilo o srdce. Zazubila jsem se a přidřepla k němu. „Jasně, já jsem teta Tate. A jak se jmenuješ ty?"

„Noah!" vypísknul a padnul mi kolem krku.

Váhavě jsem jeho objetí opětovala a vzhlédla, jen abych uviděla Ollieho, jak se na nás dívá. Ruce už měl zase zastrčené v kapsách a vypadal zamyšleně, ale jakmile zaregistroval můj pohled, zlehka se usmál. „To je Trevorův syn," vysvětlil mi stručně.

„Kdo je Trevor?" zeptala jsem se zmateně a s Noahem nalepeným na boku vstala. Klučina byl evidentně zaujatý mým dlouhým hárem, které se po dešti venku zkroutilo do neuspořádaných kudrlin. Noah se je snažil buď rozplést, anebo zauzlovat, nebyla jsem si jistá. Nicméně se na to vehementně soustředil, protože srazil světlé obočí k sobě a přimhouřil modré oči, jako by to byla ta nejzapeklitější věc na světě. Musela jsem se nad tím usmát.

Ollie nás chvíli pozoroval, než odpověděl. „Zpěvák Dead Souls, nejspíš si ho budeš pamatovat z toho koncertu, kde jsme byli minulej víkend. Hádal bych, že tu někde bude a hledá ho." S těmi slovy se rozhlédnul kolem.

A měl pravdu. Se znepokojeným výrazem se k nám blížil vytáhlý blonďák zhruba v našem věku s divokým rozcuchem na hlavě. Rozhodně to byl ten zpěvák z víkendového koncertu, tudíž Trevor. Když mě uviděl s Noahem na boku, viditelně si oddechnul. „Sakra práce, hledal jsem ho snad všude," nadhodil a převzal si chlapce do náruče, když k němu vztáhnul své drobné ručičky. „Ahoj, Ollie," pozdravil a pak se tázavě zadíval na mě.

Ollie se hned chytil. „To je Tate, moje –"

„Přítelkyně?" doplnil Trevor s úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou. „Kamarádka... S Kayleigh jsme si vážně jen nesedly. O nic nešlo," vyhrkla jsem ve snaze to nějak zachránit.

Trevor přikývnul, jako by souhlasil, a pak se zlehka usmál. „Nejspíš zapomínáš, že jsem viděl to vaše představení na našem koncertě."

A do prdele. Do prdele!

Tohle mě vůbec nenapadlo. Vůbec. Vždyť na tom koncertě chybělo velice málo k tomu, abychom souložili přímo na parketu a museli nás tam vidět všichni členové Dead Souls.

Sakra!

Střelila jsem pohledem po Olliem, který zachovával nicneříkající výraz a stál asi dva kroky ode mě. Nervózně jsem se kousla do rtu a zaměřila se znovu na tu dvojici před sebou. Otec a syn. Ti dva si byli tak nápadně podobní, že nemohlo být pochyb o rodinné vazbě. Což bylo celkem překvapivé, protože málokdo v našem věku měl děti. A když jsem sledovala, jak si Noah pokládá hlavu na Trevorovo rameno, téměř se mi zdálo, jako bych ucítila slabý osten žárlivosti, který vyvolával nepříjemné vzpomínky.