Chci tě zpátky

XIII

Dneska tu máme další flashback s dalším coverem od předlohy Ollieho.

Tak nějak mám pocit, že by se vám to mohlo líbit (:

***

(STŘEDA, 26. prosince 2012)

ČÁST 2.

ZMĚNY

Seděl jsem na posteli ve svým pokoji a sledoval Tate, jak přechází sem a tam, zatímco telefonuje. „Mami, bude to v pohodě? Teda já vím, že ty budeš, ale jde mi spíš o tátu. Někdy bývá trochu zastrašující, však víš... Jo? No, tak dobře." Její temně modrý oči na chvíli spočinuly na mě, když udělala krátkou zastávku a kousla se do rtu. Pak se koutky jejích úst roztáhly v úsměvu, kterej vyjadřoval víc než tisíc slov a já nemohl jinak, než to všechno opětovat. „Dobře, tak my tak do půl hodiny dorazíme, zatím ahoj." Odtáhla telefon od ucha a ukončila hovor.

Došla k posteli, posadila se hned vedle mě a propletla se mnou prsty. „Bude to v pohodě. Máma tátovi všechno vysvětlí a kdyby něco, tak ho trochu usměrní. Ale já si fakt myslím, že se jim budeš líbit."

To jsem si nějak moc nedokázal představit. Doteď to totiž vypadalo, jako bych byl pro všechny dospělý osoby ve svým životě akorát zklamáním.

„Tak dobře," hlesnul jsem a snažil se nedat najevo, jak moc jsem z toho doopravdy nervózní.

Tate mi věnovala jeden dlouhej intenzivní pohled. „Ty se zlobíš?"

„Cože? Nezlobím se, Tate," odpověděl jsem zmateně.

Ucejtil jsem, jak stiskla mou dlaň pevněji. „Já myslela, kvůli tomu že jsem jim řekla o tom, jak se na tebe máma vykašlala."

Zaťal jsem čelist. „Nemůžu říct, že bych z toho byl nadšenej, ale asi to bylo nutný?" Vlastně jsem pořád netušil, proč přesně jsem s tím jejím nápadem souhlasil, když to zahrnovalo vysvětlení mojí situace. Protože vypadat jako chudáček, kterýho máma na Vánoce opustila? To stálo fakt za hovno.

Tate přejela palcem po hřbetě mý ruky. „O nic nejde, oni se na to nebudou ptát... Ale musela jsem to říct, jinak by asi nedávalo smysl, abych tě brala na pár dní k nám."

Povytáhl jsem obočí. „Pořád nějak nechápu, že s tím tvoje máma souhlasila, když mě ještě ani neznaj."

„No... dost jsem jí o tobě vyprávěla a ví, že mi na tobě záleží. Navíc je to samaritánka tělem i duší, takže by na Vánoce neodmítla nejspíš nikoho, kdo by jí zaklepal na dveře." Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo.

A přitom si vůbec neuvědomovala, že šlo o všechno.

Po tom, co jsme si předali dárky a ona mě donutila k prvnímu smíchu za posledních pár dní, začala mluvit o tom, že mě tu dneska samotnýho prostě nenechá. Nejdřív jsem myslel, že tu chce zůstat, ale pak přišla s tím, že bych mohl na pár dní k nim domů. Nejspíš jsem se pokoušel něco namítat, ovšem to byla celkem marná snaha. Sdělila mi, že když jsem jednou její přítel, tak prostě budu muset něco přetrpět. Říkala to se smíchem, ale její hlas zněl v tu chvíli rozhodně. Zdálo se, jako by mi viděla přímo do duše a tušila, že tu až zoufale nechci bejt sám, ale nikdy bych to nahlas nepřiznal.

A představit mě svejm rodičům? To už asi chtělo nějakou odvahu.

Tate se na mě znova zářivě usmála. „Takže máš nějakou tašku? Asi by sis měl s sebou něco zabalit."