Chci tě zpátky

XXXIII

(PONDĚLÍ, 24. září 2018)

Vzbudila jsem se naprosto dezorientovaná, zpocená a moje tělo hořelo jako žhavé uhlí. A přitom mi byla pořád taková zima. Zamžourala jsem na ložnici před sebou a v ten moment mi došlo, že mi někde vyzvání telefon.

Trvalo dlouho, než jsem se vyhrabala z dek a podařilo se mi vstát. Odložila jsem Ollieho triko na komodu a došla do obýváku, kde na lince ležel můj mobil. Roztřesenou rukou jsem ho zvedla a přijala hovor.

„Tate! No konečně. Ty dneska nedorazíš do práce?" spustila na mě June nejspíš trochu nabroušeně.

Nohy jsem měla jako ze želé. Sotva jsem byla schopná se nějak udržet ve stoje. Pomalu jsem došla ke gauči a sesunula se na něj. „Zaspala jsem? Kolik je hodin?"

Vlastně jsem si ani pořádně neuvědomovala, co je za den. Jak dlouho jsem vlastně spala?

„Jsi v pořádku? Zníš, jako bys byla opilá," podivila se June namísto odpovědi.

Sáhla jsem si na čelo a pak si z obličeje odstranila přilepené prameny vlasů. „Asi mám horečku."

„To tě skolila nějaká viróza? Proč jsi mi nedala vědět už včera? Zavolala bych Susan, aby tě zaskočila," na moment se odmlčela a já uslyšela jakési poťukávání, „zůstaň doma, prosím tě. Někoho si sem za tebe seženu... rovnou na celej tejden?"

Párkrát jsem zamrkala. „Ne, na celej tejden ne... Do středy, jo?"

Má kamarádka si odkašlala. „Tate, jestli sem přijdeš nemocná, tak tě nakopu do zadnice. Nepotřebuju to od tebe chytit. Navíc bys teda ani neměla, protože hygiena! Kdyby tě tu načapal Richardson, tak tě nejspíš na místě vyrazí. Víš, jak po nás poslední dobou šlape."

Povzdechla jsem si a nejednou mi připadalo, že je můj dech až nepřirozeně horký. „Máš pravdu. Jo, tak na celej týden, prosím tě. A děkuju, June."

„Nemáš zač. Hlavně se dej dohromady, jo? A nepotřebuješ něco?"

Hm. Neměla jsem tu žádné léky ani zásoby jídla. Tedy kromě mražené pizzy, na kterou jsem se momentálně zrovna dvakrát neklepala. Odkašlala jsem si a v krku mě nepříjemně zaškrábalo. „Ne, to je dobrý, June." Do obchodu si snad ještě zvládnu dojít?

„Dobře, tak se opatruj, Tate. A koukej odpočívat," zopakovala mi znovu, jako by si snad myslela, že se s horečkou vydám někam na túru.

„Budu," slíbila jsem a vypnula hovor. Ani jsem nestihla odložit mobil na stůl, když zadrnčel znovu. Tentokrát se mi ale vůbec nechtělo odpovídat. Nakonec jsem se ale možná díky vlivu horečky odhodlala a zmáčkla tlačítko pro přijetí.

„Davide?"

„Ahoj, Tate... jakou máš směnu? Mohli bychom se odpoledne vidět? Pořád si myslím, že si musíme promluvit," nadhodil svým formálním tónem.

Pomalu jsem se svezla po opěrce pohovky do strany, až jsem se rozvalila na zádech. Nejradši bych zaskřípala zuby o sebe, ale zdálo se mi to jako příliš velký výdej energie. „Vzala jsem si volno, jsem nemocná."

„Aha... Takže odpoledne nebudeš mít čas?"

Na moment jsem pevně sevřela víčka, ale pak je zase rychle vykulila, protože mi došlo, že usínám. „Nejspíš budu ráda, když budu při vědomí."

„A co ti vůbec je?" zeptal se, jako by mu konečně došlo, že se o svou přítelkyni má taky zajímat.

Odlepila jsem na moment mobil od ucha, když začal pípat kvůli dalšímu příchozímu hovoru. Tentokrát to byl Ollie. Copak jsem ústředna? Nechala jsem telefonát spadnout do schránky a konečně odpověděla Davidovi: „Jsem asi jen nachlazená. Mám horečku, bolí mě hlava, škrábe mě v krku... je mi prostě mizerně."