Chci tě zpátky

LXI

(S malou omluvou maturantům, kteří kvůli tomuhle zanedbávají povinnou četbu :D)

***

(ÚTERÝ, 2. října 2018)

Snažila jsem se soustředit na práci, ale nedalo se říct, že by mi to vycházelo. Moje hlava byla pořád plná Ollieho. Toho, co jsme si včera řekli. Toho, jak mě potom držel, dokud jsem neusnula.

Tak nějak jsem se bála začít o Davidovi nebo o tátovi. Domnívala jsem se, že to první by nevystál a kvůli tomu druhému by nejspíš vybouchnul vzteky. Ale vyslechnul mě – bez emocí a v klidu. Hladil mě a utěšoval a teď zpětně mi došlo, jak moc jsem to potřebovala.

A dneska mi bylo fajn... tak fajn, že jsem nedokázala z tváře smazat tak trochu přihlouplý úsměv. Tomu ale i dost napomohl Ollieho poslední email, který mi přišel o pauze na oběd.

Od: Ollie [oliver.haves@gmail.com]
Pro: Moje zrzavý kotě [tatum.evansova@gmail.com]
Datum: úterý 2.10.2018 11.43
Předmět: TY

Vím, jakým způsobem cejtíš
Jak se díváš na neschopnost
Takže musíme napravit
Náš příšernej nedostatek důvěry

Miluju, jakým způsobem existuješ
Pokrejváš mě jako kyslík
Dotčenej tvojí nevinností
Přicházím k tobě s otevřeným srdcem

Miluju to, jaká jsi
To, jak se pohybuješ, jak mluvíš
A líbí se mi to, jak hojíš
Tu ránu v sobě, která je neúplná

Vím, jakým způsobem cejtíš
Jak se díváš na neschopnost
Musím to napravit
A dát všechno znova do pořádku

A když se cejtím takhle, je těžký nechat to bejt
Jsem do tebe blázen, jen mi pomoz najít cestu
A když se cejtím takhle, je těžký nechat to bejt
Dej mi všechno, pohlť mě a nenech mě tentokrát jít

Vím, jakým způsobem cejtíš
Jak se díváš na volnej pád do tmy
Takže to musíš napravit
A nechat mě tě chytit

Miluju to, jak jsi nepředvídatelná
Jak jsi otočila můj vesmír
Znemožnila mi další nádech
A teď tě nemůžu nechat jít

(Ještě s tím nejsem tak úplně spokojenej, ale dělám na tom, abych to co nejdřív dokončil. Dost možná bych od tebe potřeboval víc inspirace, kotě.)

Po práci musím do studia RR a nejspíš to bude na dlouho. (Bohužel.)

PS: Vážně bych tě teď potřeboval sevřít v náruči a políbit tě tak, jako by na tom závisely naše životy.

O.

Seděla jsem v šatně, četla ten text už nejmíň po páté a... někde uvnitř jsem se nejspíš rozpouštěla. Ollie měl totiž dar zachytit mě nepřipravenou a srazit mě na kolena naprosto nečekanými činy. To se za těch pět let nezměnilo – byl nepředvídatelný, spontánní a neustále mě přiváděl v úžas.

A tímhle textem nejspíš naprosto přesně vystihnul naši nynější situaci. To, jak jsem se cítila ohledně vztahů celkově a mou zoufalou nedůvěru v nás dva, se kterou jsem se prala každý proklatý den. Jenže tentokrát jsme oba věděli, že za to nemůžeme jen my dva, ale i ostatní životní okolnosti, které jsme sami nedokázali ovlivnit.

Život byl neustálý boj o to, zůstat sám sebou.

Srdce se mi sevřelo, když jsem si uvědomila, že bych ho teď taky zoufale potřebovala sevřít v náruči a nechat se od něj líbat, dokud nezapomenu na celý svět okolo. Ollie tohle uměl. Nejspíš až příliš dobře.