Chci tě zpátky

LXXI

(NEDĚLE, 28. října 2018)

Čekala jsem, až Ollie se Zackem odejdou z bytu, abych se konečně mohla vydat domů. Potřebovala jsem svůj vlastní notebook a neriskovat, že mi pak někdo náhodou bude nahlížet do historie prohlížeče. A že bych si šla lehnout nebo měla holčičí záležitosti s June? Tak to skutečně nehrozilo.

Sice jsem se cítila mizerně, že jsem Olliemu lhala, ale to vlastně jen zčásti. Bylo to za dobrým účelem, takže jsem se rozhodla onu provinilost odsunout stranou a vrhnout se do všeho po hlavě.

Momentálně to vypadalo tak, že jsem do sebe u monitoru počítače pod tlakem hrnula dnešní třetí kávu, a procházela jsem několik vybraných odkazů, jež by mi mohly pomoct. Měla jsem za sebou několik telefonních hovorů včetně toho s mým tátou, který si mě vyslechl a řekl, že mě ještě dneska chce vidět, aby si o celém tom nápadu poslechl víc... nicméně přislíbil mi veškerou svou podporu a to i tu finanční, což pro mě byl dobrý start. Taky jsem měla plán k dalšímu postupu, ale aktuálně mě čekal jiný – tak trochu nepříjemný - telefonát.

Povzdechla jsem si a opřela se do gauče, zatímco do mých uší z reproduktorů hifi věže proudila hudba od Fallen, která mě aspoň částečně uklidňovala. Jenže nebylo vyhnutí. Odkládala jsem to na vhodnější dobu, abych June nevzbudila, protože si o víkendu ráda přispala, ale déle už to nešlo. Mohlo se totiž stát, že náhodou bude mluvit s Olliem a tím by zničila veškeré moje krytí.

Vzala jsem do ruky mobil, který ležel vedle mě, a vytočila její číslo.

Vzala to až po třetím zazvonění a nezněla zrovna dvakrát nadšeně, když zahučela: „Ahooj, co je?"

„Ahoj," hlesla jsem opatrně. „Omlouvám se, že volám takhle brzy, ale potřebuju od tebe jen drobnou laskavost."

Zívla mi do telefonu a pak řekla: „Vážně? A co se děje?"

Nervózně jsem se kousala do rtu a přemýšlela, kolik jí toho říct. Chtěla jsem, aby celá tahle věc zůstala pro Ollieho překvapením, a ona byla rozená drbna, takže bylo vhodné držet se co nejmenšího množství informací. „Jenom maličkost. Kdybys náhodou mluvila s Olliem nebo s kýmkoliv z kapely, tak jsme dneska spolu a máme na plánu holčičí záležitosti, oukej?"

„Hmmm," zabručela neurčitě. Uslyšela jsem jakési šustění a po chvilce řekla: „Jaký záležitosti?"

„Nevím... nejspíš nákupy? Když řekneš tohle, tak se nejspíš nikdo nebude dál vyptávat... takže jo. Nákupy." Tak trochu jsem blekotala, ale nedošlo mi, jak daleko bude moje lež sahat, pokud bude June s kýmkoliv mluvit. Nejspíš jsem ji do toho neměla zatahovat. „Neměla jsi dneska nic v plánu, že ne?"

„Myslíš jako rande s mým bráchou? Ne, to neměla. Chtěla jsem celej den spát... Po tom včerejším kině mě zrušila flaška Jacka." Tak tím se vysvětloval její tak trochu ochraptělý hlas.

Uchechtla jsem se a prohrábla si vlasy, čímž jsem se tak nějak snažila uklidnit. „Takže jsme domluvený?"

„No asi jo... ale co máš vlastně za lubem?"

Samozřejmě, že tohle muselo přijít.

„Takový překvapení pro Ollieho a potřebuju dneska čas, abych všechno zařídila."

„Asi se nedozvím, o co jde Evansová? Měla bys mi nejspíš dát víc informací, když po mně chceš takovou službu," sdělila mi tak trochu pobaveně. Evidentně už se probírala k životu.

Podrážděně jsem si odfrkla. „Možná si to zasloužím za to, že jsem neřekla tvýmu bráchovi nic o tobě a Zackovi, June?"

„Nic mezi námi není!" ohradila se okamžitě.