Chci tě zpátky

XXX

Well, well, welll...  co bych pro vás neudělala! (:
Ale za 1. Tenhle týden tady určitě už nic nepřistane a příští nic moc neslibuju. Teď potřebuju trochu oraz a taky nestíhám psát (:
Za 2. Na to rozdělování kapitol si zvykněte. Já chápu, že vás to irituje, ale aktuálně už píšu 62. kapitolu (a pořád to nevypadá na konec, jen tak mimochodem) a není to tak, že záměrně končím v nejlepším. Je to tak, že napíšu scénu, která může mít 10k slov (i víc) a pak ji dělím na kapitoly, protože se snažím udržovat aspoň přibližně stejnou dýlku a taky vám díky tomu mám častěji co postovat.

Mám radost, když vy máte radost, ale berte v potaz, že jsem jen člověk a ono se to prostě nedá psát tak rychle, jako vy čtete (Což by ovšem bylo skvělý :D)

Díky za komentáře i jakýkoliv jiný reakce. To pro mě hodně znamená (Vážně!) a já mám díky tomu aspoň představu, jestli vás to pořád baví.

To bude tak nějak všechno. Snad jen ještě - užijte si čtení a dobrou noc, ženy. (Případně dobrý ráno pro ty, který už spí :)

***

(NEDĚLE, 23. září 2018)

Na místě jsem se zastavila a otočila. Ollie běžel za mnou s kapucí mikiny naraženou na hlavě. Vypadal rozčíleně. Ne, vlastně ne. Vypadal nasraně.

Zastavil se až přede mnou a bylo vidět, že se sotva drží, aby mnou nezatřásl. „Co to do prdele děláš?" zařval na mě.

Nevěřícně jsem povytáhla obočí. „To jako vážně? Běžel jsi za mnou, abys mi vynadal?" Jen jsem si rozčíleně odfrkla, otočila se na patě a znovu vykročila směrem k parku. „Na tohle jsem tak zvědavá," mumlala jsem si pro sebe.

Kráčela jsem na svoje poměry zatraceně rychle. I Ollie se svýma dlouhýma nohama za mnou musel popoběhnout. „Můžeš se laskavě vrátit zpátky, abych tě odvezl?"

Otřela jsem si obličej vlhký od kapek deště. „Tak to určitě," zavrčela jsem. „Abych zase musela poslouchat nějaký tvoje moudra o tom, jak můj život stojí za hovno? Děkuju pěkně, ale ne." Přeběhla jsem ulici a vkročila do liduprázdného parku. Zřejmě jsme byli jediní dva blázni, kteří neměli v neděli odpoledne nic lepšího na práci, než běhat po venku ve studeném lijáku.

A Ollie mě pořád následoval. „Tate, přestaň bejt tak kurevsky paličatá. Odvezu tě domů."

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani náhodou. Nikam s tebou nejdu. Projdu tímhle parkem a jsem skoro na zastávce."

Chytil mě za loket a donutil mě tak zastavit a otočit se k němu čelem. Sklonil se ke mně až nebezpečně blízko, než skrz zuby procedil: „Musíš pořád dělat takový kraviny? V tom podělaným dešti akorát nastydneš... A proč? Protože jsem to já! Proto se mnou nevlezeš ani do toho zasranýho auta, i když jsi pro mě v noci ochotně roztáhla nohy!"

Hněv ve mně vybouchnul ohromující silou, když jsem mu bez jediné známky pochybností vrazila facku. Hlava mu poskočila a mě zaštípala celá dlaň.

„Ty. Jeden. Hajzle!" zasyčela jsem na něj. Do očí se mi tlačily slzy a měla jsem, co dělat, abych tu bolest v hrudi nějak rozdýchala. Musím pryč. Nepotřeboval vidět, jak kvůli němu brečím. Nebo to, že mě uměl zasáhnout jako nikdy jiný.

Otočila jsem se a vykročila.

A v další moment mě strhnul zpátky k sobě. Dělo se toho příliš mnoho, abych to dokázala pochopit. Chladivý déšť. Ollieho horké tělo natisknuté na to mé. Jeho rty drtící moje ústa. Jeho dlaně svírající má ramena, jako by se bál, že pokud povolí stisk, uteču.