Chci tě zpátky

LXV

Předně chci poděkovat za ty krásný komentáře u updatu a celkově podporu z vaší strany.
Jste skvělý, ženský! (:

A vzhledem k tomu, že jsem na pátek slíbila novou část, tak tu to máte. Většině z vás bylo jedno, jak ty dva díly vydám, ale těsně vyhrálo publikování dohromady. Takže vám to sem při dobrým větru hodím ještě dneska. (Hell yeah, protože na tohle nejspíš většina z vás čekala.)

Jo a tahle kapitola putuje k Nikče, protože Remmington Leith.
(Víc toho nemusím říkat, ne? :D)

***

(NEDĚLE, 14. října 2018)

Naspala jsem zatraceně málo hodin, protože Ollie mě včera večer odvezl k sobě do bytu a moc odpočinku mi nedopřál. Ráno jsem ze sebe musela odlepit jeho ruce a vyrazit domů, abych dohnala aspoň pár hodin. Po probuzení kolem poledne se pak dostavila nečekaná vlna elánu, který bych evidentně mohla rozdávat do všech stran.

Vrhla jsem se na úklid, což bylo rozhodně neobvyklé samo o sobě. Ale spíš to byla jen zástěrka pro fakt, že jsem nedokázala sedět na místě, jak mnou cloumal podivný neklid, který měl nejspíš, co dělat s Olliem. Vysmýčila jsem ložnici, koupelnu i kuchyň, mezitím jsem skoukla dva díly seriálu Stranger Things, vypila čtyři kávy a stihla rychlý telefonát rodičům.

Chtěla jsem zkontrolovat tátu, který mi poslední dobou připadal čím dál unavenější a kruhy pod jeho očima to jen potvrzovaly. O životosprávě se u něj moc mluvit nedalo vzhledem k tomu, že v práci často jedl dovážené jídlo a máminy pokusy o propašování zeleniny do jeho svačin okatě ignoroval. Zkusila jsem na něj zatlačit, aby přibral někoho dalšího, kdo by se mu v práci postaral o papírování, ale nechtěl o tom ani slyšet, takže jsem nakonec musela rezignovat. Ovšem měla jsem v plánu stavit se tam v týdnu a zkusit to tentokrát osobně. Jistě ze mě bude mít radost.

V mezičase jsem odpovídala na Juneiny vtíravé zprávy ohledně mě a Ollieho.

Cokoliv. Bylo mi to jedno.

Dnes mi nic nemohlo překazit dobrou náladu.

Momentálně mi obývákem vyřvávala písnička Live Like We Want To od Palaye Royale, zatímco já zpívala, tančila a usmívala se jako nejšťastnější jedinec na světě. A to všechno při vyndávání čistého nádobí z myčky.

Zrovna spustil refrén, ke kterému jsem se hlasitě připojila, když někdo popadl mé boky a narazil mě na linku přede mnou. Zaječela jsem a okamžitě dotyčnému vrazila loket do břicha, načež se ozvalo procítěné: „Do hajzlu!"

V ten moment jsem poznala Ollieho.

To mě samozřejmě mohlo napadnout i předtím, ale ksakru! Takové přepady u nás rozhodně nebyly na denním pořádku.

Chystala jsem se mu od plic vynadat, když mě prudce otočil a přehodil si mě přes rameno, které se mi zarylo do břicha. Tím ze mě vyrazil veškerý vzduch a já se marně snažila zorientovat v prostoru, zatímco má zrzavá kštice povlávala kolem.

Ovšem ten šílenec mi to nijak neusnadňoval, když mě plesknul přes zadek. Vypískla jsem, škytla a pak se začala řehtat.

To ho nejspíš překvapilo. Přestal se hýbat a trpělivě čekal, až ten můj záchvat přejde. „Kde máš peněženku a mobil?" houknul na mě nakonec.