Chci tě zpátky

XXXIV

Tak prej, aby se vám líp spalo.
(Snad budete s Olliem soucítit :)

***

(PONDĚLÍ, 24. září 2018)

KAŽDÁ JEDNA CHVÍLE S TEBOU

Ležel jsem v posteli a v náruči svíral ji - moji Tate.

„Zůstaň... prostě zůstaň," řekla a ty slova mě hluboce zasáhly. Srdce se mi sevřelo pod náporem emocí a divoce bušilo v neměnným rytmu.

Tatum. Tatum. Tatum.

Teď byla slabá a zranitelná... a chtěla mě tady. Mě. Ne toho debila, kterej si dělal nárok na ni i na všechny aspekty jejího života. Kurva, jak jsem toho zmrda nenáviděl.

Byla moje, vždycky byla.

A jestli si myslela, že se na tom něco za těch pět let změnilo, tak se zatraceně pletla. Neustále byla v opozici, křičela na mě, nadávala mi a několikrát mě uhodila. A přesto jsem se krůček po krůčku blížil k ní.

Neměl jsem žádnej plán. Jasně, že ne.

Věděl jsem, že to bude stejný jako tenkrát. Moje přítomnost ji nenechá v klidu. Já utrousím poznámku a ona vzplane. Já se na ni podívám a ona roztaje. Dostanu se jí pod kůži a ona se bude bránit.

Jenže zbytečně.

Takže teď? Teď jsem byl zatraceně spokojenej sám se sebou i s touhle situací - v určitým ohledu. Mohl jsem ji držet a dotýkat se jí. Bejt její štít před celým světem... bejt pro ni zase důležitej. Nelíbilo se mi, že kvůli tomu našemu včerejšímu úletu v parku teď vypadá na umření. Byl jsem rozhodnutej tady zůstat celej den. A když to nepůjde jinak, tak možná i ten další, jestli mi Bill dá ještě volno. Byla bledá, roztřesená a topila jako rozpálený kamna.

Nebyla jediná zasraná šance, že by mě odtud vypakovala dřív, než se jí udělá líp.

Takže jsem byl odhodlanej bejt hrdina, odsunout všechno ostatní bokem a možná ji i přivázat k posteli, kdyby se náhodou rozhodla vzdorovat.

Na druhou stranu tu ale byl ten nepatrnej detail - její tělo. Ona. Její andělská tvář posetá pihama, která byla ve spánku zcela uvolněná, její oči obsahující moje osobní hvězdy schovaný pod víčky. Bezchybná pleť, která v denním světle zaplňujícím pokoj slabě zářila. Zrzavý vlasy rozprostřený po bílým polštáři, prokluzující mi mezi prsty jako hedvábí. Její vůně, která mě pohltila. Byla všude kolem mě a naprosto mi znemožňovala myslet. A navíc...

Ach můj kurva bože.

Navíc jsem měl ten její malej pevnej zadek nacpanej v klíně, což vedlo k nevyhnutelnýmu - už před nějakou dobou se mi postavil a ani za boha to nechtělo povolit.

Samozřejmě, že se to teď nehodilo, byla nemocná. Jenže já byl jenom člověk... vlastně ne - já byl chlap. To znamenalo, že když se oku lahodící pozadí holky, po který šílím, dostane k mýmu penisu, nedokážu to ovládat. Taková prostě byla realita.

Takže jsem se teď zmítal mezi zásadním vnitřním rozporem - zůstat tu a držet ji, čímž jsem se vystavoval riziku, že se brzy zblázním, anebo ji opustit a vrhnout se do sprchy. A to by bylo zatraceně rozumný. Jenže já od ní nechtěl pryč.

Rozhodnutí ale přišlo náhle a nečekaně.

Tate si ze spaní tiše povzdechla, zavrtěla se a natiskla se svým rozpáleným tělem na to mý. Ještě víc. A pak z jejích rtů splynulo: „Ollie."