Chci tě zpátky

XLVII

(SOBOTA, 29. září 2018)

ZMĚNY

Byl jsem zavřenej ve výtahu, kterej se právě teď začal spouštět z dvanáctýho patra dolů do přízemí. Opíral jsem se zádama o jednu ze stěn a ruce měl zaražený hluboko v kapsách džínů. V levačce jsem pevně svíral malou sametovou krabičku, a přesto bojoval s pocitem, že bych svoje dlaně potřeboval nějak zaměstnat. Nejlíp tím, že bych v nich sevřel Tateino tělo, ale to teď nebylo tak úplně možný, protože ona tu nebyla... zato kluci z kapely jo.

Matt postával vedle mě a nervózně přešlapoval. V prstech protáčel zapalovač, což jen poukazovalo na to, jak velkou má chuť si co nejdřív zapálit. Ne, že bych se mu snad divil, ta hodina, co jsme nahoře v kanceláři Roadrunner Records strávili byla poměrně o nervy.
Chad se opíral o stěnu naproti mně a paže měl založený na hrudi. Pohled směřoval někam k mejm botám, ale zdálo se mi, jako by z pod přivřenejch řas všechno pečlivě sledoval. A Zack? Ten stál přímo vedle něj ve svejch standardních maskáčích a černým triku, který doplnil o svůj Jokerovskej úsměv od ucha k uchu.

Zaměřil se na Matta, kterej se pod jeho pohledem ošil a otráveně si odfrknul. Takže to pak zkusil u Chada. Ten ho celkem úspěšně ignoroval, dokud si Zack nezačal pobrukovat melodii Imperial March ze Star Wars.

Výtahem se rozlíhalo otravný: „Hmm – hmm – hmm, hmm – hm - hmm, hmm – hm – hmm." A myslím, že v ten moment začaly koutky mejch rtů nezadržitelně cukat.

Chad ke mně tak napůl vzhlídnul a mně došlo, že nejsem jedinej, kdo bojuje s úsměvem. My čtyři jsme byli na jedný palubě už zhruba šest let a přesto, že jsme samozřejmě občas mezi sebou měli rozpory, usilovali jsme o to samý. A veškerý naše úsilí se dneska zpečetilo.

Zack dál broukal a začal se svojí mohutnou postavou pohupovat na patách. Připomínal mi malý dítě, který právě vyvedlo nějakou rošťárnu a s náležitou hrdostí čekalo na výprask od rodičů.

Oba jsme se s Chadem podívali na Matta a ten jen nepatrně přikývnul.

Rychle jsem zmáčknul tlačítko osmýho poschodí, kterým jsme zrovna měli projíždět, a pak se s ostatníma vrhnul na Zacka. Pral se s námi jako lev, ale byli jsme na něj tři, takže neměl moc šancí na úspěch. V momentě, kdy se oháněl po Chadovi, jsem odrazil jeho ruku a pak jsme ho zvedli a vyhodili otevřenýma dveřma na podlahu osmýho patra. Zack klel jako námořník a okamžitě se začal škrábat na nohy, ale nestihnul to. Dveře výtahu se mu zavřely před nosem, takže na rozloučenou viděl jen naše úsměvy a jedno nevybíravý gesto od Matta.

Chad si se mnoul drcnu protilehlým ramenem na znamení dobře odvedený práce a hned nato jsme se všichni začali chechtat. Matt spokojeně vytáhnul z kapsy kalhot krabičku cigaret a jednu si připravil do koutku úst. „Neodvděčili jsme se mu zrovna hezky," zamumlal tak trochu nesrozumitelně.

Chad se s úšklebkem zatahal za svou dlouho bradku a zase se opřel o stěnu výtahu. „Menší procházka po schodech mu prospěje."

Promnul jsem si čelo a pak přejel dlaní po vlasech staženejch v culíku. „Rval se za nás víc než Steve. Možná bysme mu měli koupit flašku."

Chad přikývnul. „Jo... To bysme možná fakt měli."

„Postarám se o to," vložil se do toho Matt. „Půjdeme to večer někam zapít?"

„Dneska nemůžu, ale mátě u mě slíbený to pivo a pizzu na zejtra," poznamenal jsem, když mi došlo, že zejtra je neděle a má dojít na to stěhování, do kterýho se mi tak zatraceně nechtělo. Ale dobrý bylo, že ve finále už toho nezbývalo tolik, takže bysme to mohli při troše štěstí dát na dvě tři otočky s dodávkou a osobákem. Přistoupil jsem ke dveřím, který se měly každou chvíli otevřít a nechal tak kluky za svejma zádama.