Chci tě zpátky

LXXIV

(STŘEDA, 31. října 2018)

CESTA DO PEKEL

Stál jsem vedle provizorního pódia a zíral do Tateiny nahněvaný tváře.

Protože to, co se v jejím obličeji zračilo, určitě byl hněv... Ale hněv epickejch rozměrů, kterej minimálně povolával čtyři apokalyptický jezdce do pohotovosti. Zcela jistě mezi nima byli původní Válka a Smrt, ale jí samotnou dodaný byli Nasranost a Pomsta. Živá a planoucí.

Nejspíš mě chtěla zabít.

To jsem soudil podle toho, jak rozkročila nohy, pevně se zapřela patama těžkejch glád do země a ruce založila na hrudi. A vejš to bylo jenom horší. Z očí jí téměř doslova metaly blesky, chřípí se jí roztáhlo a její pihovatý tváře plály rozčíleností.

Byl jsem mrtvej muž.

Skateparkem hřměla muzika, protože namísto nás na rampu nastoupili Dead Souls, který fanoušky nijak nešetřili, a to znamenalo, že tu byl jakejkoliv normální hovor nemožnej. Ačkoliv bylo dost pravděpodobný, že tím se Tate zabejvat nebude, protože by na mě řvala tak jako tak. A její následující slova, jež ke mně dolehly přes ten hluk okolo, to jen potvrdily.

„Mluvila jsem se Styxem!"

Ten bastard.

Zastrčil jsem ruce do kapes, protože jinak bych musel udělat něco nezodpovědnýho, co by mi teď vůbec nemohlo. Do něčeho praštit. Nebo spíš možná do někoho. Shlížel jsem na ni a přemejšlel. Chtěl jsem ji od toho všeho ochránit a teď to celý půjde do hajzlu. Měl jsem vztek. Příšernej vztek.

„To ani nic neřekneš?" osopila se na mě.

Zaťal jsem čelist tak silně, až mi zuby zavrzaly o sebe, a hnul pohledem do strany, když jsem odpovídal. „Srát na to, Tate. Proč jednou nemůžeš něco nechat bejt?"

Rozčíleně rozhodila rukama. „Na to sakra zapomeň!"

Ušklíbnul jsem se, zatímco se mi v hlavě přehrával krátkometrážní film o tom, jak vraždím toho ukecanýho indiána na padesát možnejch způsobů. Sice nevěděl všechno, ale věděl toho dost na to, aby mi zadělal na problémy s mojí horkokrevnou přítelkyní.

A ji evidentně dopálilo, že mlčím. Přistoupila blíž a provokativně mě strčila do hrudi. Nebyl v tom ani zdaleka dostatek síly na to, aby hnula mojí rozložitou postavou, nicméně tím předala zprávu: ‚Za žádnou cenu to nenechám bejt.' Pak z těsný blízkosti vzhlídla a zakřičela na mě: „Říkal, že tě kryl!"

Ve svalu pod okem mi zacukalo. Jenže ona odmítala před mým pohledem uhnout. Do hajzlu, dokázal bych vyjmenovat minimálně pět chlapů, který vycouvali z boje se mnou jen proto, že jsem se na ně takhle zadíval.

Ona ne.

Nikdy necouvla.

„Neví o tom ani hovno!" ohradil jsem se a tentokrát můj hlas klesnul do výhružnýho vrčení. „Musíš přestat poslouchat ty jeho kraviny!"

Obočí jí vylítlo až do poloviny čela. „To jako vážně? Ty si myslíš, že jsem úplně pitomá? Že jsem nepoznala, že na tom pódiu jsi nestál ty?"

Kurva.

Kurva!

Dlaně se mi nedobrovolně sevřely pěstí. „Přestaň. Překrucovat. Moje. Vlastní. Slova," odsekával jsem důrazně a při každý pauze jsem udělal krok k ní. A v tuhle chvíli jí nezbejvalo nic jinýho, než přede mnou ustupovat.