Chci tě zpátky

LII

Pro všechny, kdo se nervujou se zítřejším nástupem do školy, jsem se rozhodla publikovat o pár dní dřív. Snad vám udělám radost (:
Bohužel (pro mě) další dvě kapitoly navazujou na tuhle a trochu se peru s tím, jak to publikovat. Ale nejspíš je dostanete brzy po sobě, abyste měly lepší požitek z toho, že si to můžete přečíst nějak uceleně, a něco dalšího pak vydám zase až za týden dva. Časový možnosti mi toho teď o moc víc nedovolej.

Příjemný čtení!

(A snad to zanechá nějaký dojmy.)

***

(NOC ZE SOBOTY NA NEDĚLI, 29. – 30. září 2018)

JINEJ VESMÍR

(TEN, KDE SE TO POČÍTÁ)

Ollie (23.22): Sedím tady, hraju na kytaru a všude kolem je neproniknutelná tma. Chybí mi světlo. Chybíš mi ty. Neměla jsi jezdit domů.

Tate (23.25): Chtěla jsem... Potřebovala jsem přemejšlet.

Ollie (23.36): Zdá se, jako by byla oděná do mě. Rozprostírá se přes mou hanbu. Všechna ta muka a zármutek prosákly dovnitř a zahalily mě. Udělal bych cokoliv, abych ji měl pro sebe. Jen ji mít pro sebe. A teď nevím, co mám dělat. Nevím, co dělat... když jsem kvůli ní nešťastný.

Tate (23.40): Ollie...

Ollie (23.42): Je pro mě vším. Nevyžádaným snem. Písní, kterou nikdo nezpívá. Nedosažitelná. Je mýtem, v nějž musím věřit. Vše, co musím udělat pro to, aby byl skutečný, je najít další důvod... Nevím, co dělat. Nevím, co dělat... když jsem kvůli ní nešťastný.

Tate (23.45): Snažíš se mě citově vydírat?

Ollie (23.47): Možná. (Funguje to?)

Tate (23.47): To se mi nezdá tak úplně fér. (Co myslíš?)

Ollie (23.48): Vlastně mám pocit, že dneska neusnu. Stalo se toho až příliš a ty jsi daleko. Nemám čas myslet na to, co je fér. Neměla by sis to promejšlet, měla bys bejt tady... nebo já tam. (Doufám, že to funguje. Doufám, že tě zasáhnu a uchvátím... jen pro sebe.)

Tate (23.49): Taky nejspíš neusnu.

Ollie (23.49): Dej mi víc. Mluv. (A nevzdávej to se mnou.)

Tate (23.51): Ty nikdy nemáš dost, že ne?

Ollie (23.51): Potřebuju vědět, že v mý nepřítomnosti nedojdeš k závěrům, který jsou zcestný. Máš na mě pořád vztek, že jo?

Tate (23.52): Stejně jako ty na mě. Vím to.

Ollie (23.53): Někde hluboko uvnitř to tak asi opravdu je. Opustila jsi mě. Jenže jsem za to mohl z většiny sám. Odstrkoval jsem tě a zraňoval... a...

Ollie (23.54): Do prdele...

Ollie (23.54): Slíbila jsi, že zůstaneš... A to tetování...

Tate (23.55): Nikam neodcházím. Jen se snažím si to srovnat v hlavě. Pořád na sebe jen křičíme a všechno se pak děje moc rychle. Nikdy nemám šanci zeptat se tě na to, co doopravdy chci vědět.

Ollie (23.57): Jako například?

Tate (23.59): Proč jsi začal s těma zápasama? Jak ses k tomu dostal? Proč v tom pořád pokračuješ?

Ollie (00.02): Většina odpovědí začíná a končí s tebou.

Tate (00.03): Děláš to znova. Znova uhejbáš!

Ollie (00.10): Není to tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Tate (00.12): Jednou budeš muset začít... Nějak. Jakkoliv.

Ollie (00.15): Chci to. Chci to kvůli tobě... kvůli sobě. Řekni, že mě neopustíš.

Tate (00.16): Moje srdce se pro tebe rozpadá na kousky. Poznala jsem tebe... tvoji duši. Uviděla tolik jizev a temnoty, že mě to vylekalo. Jsi plnej hněvu a agrese... ale až časem jsem pochopila, že je v tom i strach a ještě něco, čemu nerozumím. Nechceš bejt sám. Bojíš se bejt sám. A já vím, že mě potřebuješ.

Tate (00.18): Abych vyrovnala tvoji temnotu. Abych zkrotila tvůj hněv a zmírnila tvou bolest. Dřív jsem to neviděla, ale už to chápu. Nebo si to alespoň myslím. Jsou v tobě rány, který se nikdy nezahojí. Něco, co se tě neustále snaží stáhnout na dno tvýho zoufalství.

Tate (00.21): A někdy mě napadá, že se bojíš mě. Že nechceš, abych cokoliv z toho viděla, protože se za to stydíš. Jenže já tě nelituju... Jen ti chci rozumět a chci dostat šanci ukázat ti, že nemusíš pořád nosit ten svůj štít, jímž ses obrnil. Chci tebe. Ať už jsi kýmkoliv, Ollie.

Tate (00.23): A ty? Vrátil ses sem zpátky a od začátku jsi věděl, že budu tvoje... Není to tak? Věděl jsi to... celou tu dobu. Tak proč se ke mně v tomhle otáčíš zády? Chceš, abych tě přijala bez výhrad, ale sám mi dáváš málo. Bylo to tak kdysi a je to tak i teď.

Tate (00.27): Ale možná bys měl vědět... že ty jsi mi nejspíš chyběl víc než já tobě. Většinu dní jsem se budila a v polospánku tě hledala vedle sebe. Po večerech jsem chodila spát v tvým tričku, který jsem strašně dlouho odmítala prát, aby se z něj neztratila tvoje vůně. Jenže ona stejně zmizela... a já brečela zas a znova. Chtěla jsem ti psát zprávy, když se mi něco povedlo. Chtěla jsem ti volat o pomoc, když se něco posralo. Vždycky jsi byl první, na koho jsem myslela.

Tate (00.31): Máš pocit, že jsi jedinej, kdo strádal? Kdo se svíjel bolestí a hledal svoji druhou polovinu? Nejsi. Vždycky jsem v tom byla s tebou. A vždycky jsem si vedle tebe připadala jako slaboch, protože jsem si nejspíš nezažila ani půlku z těch sraček co ty, ale stejně jsem tě potřebovala víc. Hledala tě víc. Volala tě víc. Můj svět bez tebe nedával smysl...

Tate (00.32): A nejspíš ho nedává smysl ani teď s tebou... protože si tak moc ubližujeme. Jenže pořád je to lepší, než bejt bez tebe. Než tě nemít na dosah.

Tate (00.33): Vlastně ne lepší... Je to jediný řešení.

Tate (00.34): Jsem v hajzlu, Ollie... Nepřežila bych bez tebe totiž jedinej další den.

Tate (00.53): Ollie?