Chci tě zpátky

XXV

(SOBOTA, 22. září 2018)

Následovala jsem Ollieho do bistra Joe's, kde jsme udělali pár kroků prostorem a zastavili se. Někde v pozadí se tu ozývalo naladěné rockové rádio, na kterém moderátor právě oznámil, že pouští cover písničky You Oughta Know od Alannis Morissette. Rozhlédla jsem se kolem. V sobotní večer tu bylo poměrně narváno, boxy podél stěn i stoly byly skoro zaplněné. Mrkla jsem na Ollieho a zjistila, že se dívá přímo na mě.

Usmála jsem se a zasunula si pramen vlasů za ucho. „Co?"

Pokrčil rameny, aniž by pouštěl mou ruku. „Já mám vybráno. Myslel jsem, že se budeš chtít podívat na menu," vysvětlil mi a kývnul bradou k ceduli s nabídkou jídel zavěšenou nad pultem.

Zavrtěla jsem hlavou. „Říkal jsi, že mají výborný burgery s hranolkama, ne? Nemám se moc nad čím rozmýšlet."

Ollie mi přejel palcem v dlani a tím jednoduchým dotykem rozbouřil krev v mých žilách. „Mountain Dew? Nebo na co máš chuť?"

„Mountain Dew bude v pohodě," souhlasila jsem.

„Tak si klidně běž sednout, přinesu to," sdělil mi s tím svým neměnným vyrovnaným vystupováním. Vždycky jsem žasla nad tím, že dokázal být v jednu chvíli klidný jako stojatá voda v jezeře a v druhou rozbouřený a vzteklý jako divoká řeka.

„Tak dobře." Pustila jsem ho a přešla k jednomu ze dvou prázdných boxů, kde jsem se usadila a stáhla ze sebe kabelku i bundu.

Vyndala jsem mobil a zjistila, že mi přišly tři zprávy od Davida. Ani v jedné z nich se neomlouval. Copak neměl pocit, že by měl? Jasně, že jsem nebyla bez viny, ale... to mu nevadilo, jak se mnou jeho rodiče jednali? Pořád se jim jen snažil zavděčit i přes to, jak bezcitně se někdy chovali... a to nejen vůči mně, ale i vůči němu. Tohle jsem prostě nechápala. Měl se mě zastat. Měl pochopit, jak moc mě to všechno bolelo. Měl...

Ach Bože.

S povzdechem jsem telefon vypnula a schovala ho zpátky tašky.

V tu chvíli už tu byl Ollie se dvěma tácy jídla a půllitrovými flaškami Mountain Dew. Jeden z nich položil přede mě a s druhým se usadil naproti. Okamžitě jsem rozdělala láhev a pořádně upila radioaktivně vypadající tekutiny. Ollie si sundal mikinu, odložil ji vedle sebe a díval se na mě, jak šroubuju víčko zpět.

„Tak co se stalo?" zeptal se tak trochu naštvaně. Svíral čelist a trochu mhouřil ty své čokoládové oči. Ovšem já věděla, že v tomhle případě to nemá, co dělat se mnou.

Pokrčila jsem rameny. „To je jedno, Ollie."

Povytáhl obočí v nevěřícném gestu. „No, to teda není, Tate. Udělal ti něco?"

Zlehounka jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „Ty a tvoje ochranářský pudy. Neudělal mi nic... pokud se ptáš na to, jestli na mě vztáhnul ruku," řekla jsem, když mi na mysli vytanulo, jak se Ollie rozčílil ohledně Davidova chování a v podstatě se bál, že mi ublíží. „Jde o jeho rodiče. Nikdy mě moc nemuseli, ale vždycky to byl jenom můj osobní pocit. Neměla jsem to nejspíš čím podložit. Ovšem dneska... po tom minulým víkendu," povzdechla jsem si a donutila se pokračovat, „prostě jejich nesouhlas byl mnohem otevřenější. Emily mi v podstatě řekla, že jsem ostuda pro celou jejich rodinu a oni za mě teď musí napravovat mý chyby. A taky chtěla, abych zmizela z jejich životů, jo... No a když jsem to řekla Davidovi, jen se zeptal, jestli se jim divím... A teď má ještě tu drzost psát mi zprávy, kde mě žádá, abych se vrátila. Prý potřebují, abych byla u těch veledůležitých setkání s vlivnými přáteli jeho rodičů."