Chci tě zpátky

X

(SOBOTA, 30. květen 2015)

DALŠÍ RÁNO

Nenáviděl jsem rána.

Ten bod zlomu, kdy noc umírala a nechávala tak zrodit nový svítání. Nenáviděl jsem ty chvíle, kdy se svět všech ostatních probouzel k životu, ale ten můj zůstával pořád stejnej. Vyplňovala ho hnusná neměnná šeď, která mě obklopovala kamkoliv jsem se hnul. Topila mě. Ale já aspoň občas dokázal vyplavat nad hladinu a marně se snažil nadechnout.

Jenže jsem pořád nenacházel způsob, jak nad tou hladinou zůstat trvale. Zkoušel jsem všechno možný – i nemožný – a nebylo to lepší. Nebylo.

A žít dva roky bez barev je kurevsky náročný. Jenže ona mě opustila a vzala si s sebou všechno. Opustila mě a já jenom přežíval ze dne na den.

Naštěstí ale bylo pár věcí, který mi pomáhaly. Mezi jinýma to byla muzika, rodiče Tate – hlavně její máma, která mi občas zavolala a chtěla vědět, jak se mám (ačkoliv podle mě šlo hlavně o to, že věděla, jak mizerně na tom jsem a její mateřský pudy jí velely mě kontrolovat), a kluci z kapely, který se na mě nevykašlali, i přes ty kraviny, co jsem občas dělal.

Jedna z nich teď zrovna ležela v mý posteli a já se tam zoufale nechtěl vracet.

Zamračil jsem se při tý myšlence, upil z hrnku s kávou, kterej jsem držel v ruce a díval se, jak město za oknem ožívá. Anonymní životy proplouvající okolo, který se mohly ovlivnit sebemenším střetem. Jeden úsměv, podržení dveří, poděkování, pár prohozenejch vět. To všechno mohlo přehodit výhybku na kolejích života.

Říká se tomu dotyk motýlích křídel? Měl jsem pocit, že to, co Tate udělala se mnou, nebyl žádnej dotyk, ale jadernej výbuch.

Nezbylo nic. Vůbec nic.

Odložil jsem kafe a snažil se trochu obrnit proti tomu, co přijde. Zřejmě marně. Když jsem vešel do ložnice, pořád tam ležela zrzka zamotaná do mejch dek, který pak budu nejspíš muset spálit. Měla rozmazanej make-up, kraťoučký džínový šortky a tričko s obrovským výstřihem. Najednou jsem nějak nechápal, proč mě včera vůbec napadlo brát si ji domů.

Zrzkám jsem se totiž za každejch okolností vyhejbal na míle daleko.

Došel jsem až k posteli a houknul na ni: „Hej... mohla bys už vstát? Bohužel pro tebe tohle není hotel."

Zmateně na mě zamžourala a protřela si oči, čímž si ještě víc rozmazala řasenku. „Co? Kde to jsem?" zeptala se ochraptělým hlasem.

Popuzeně jsem se ušklíbnul. „Náročná noc, co? Jsi u mě doma."

Chvíli to vypadalo, že se na mě snaží (celkem marně) zaostřit. „A jak se jmenuješ?"

Přejel jsem si dlaní po obličeji v dost zoufalým gestu a při tom si někde vzadu v hlavě nadával. Já neznal její jméno a ona neznala moje. Byli jsme dva cizí lidi a za mě to tak mohlo s přehledem zůstat. Nejspíš jsem včera neměl do toho baru za klukama chodit. Protože ona rozhodně byla chyba. Žádný zrzky. Nikdy.

„To je jedno. Koukej vstávat, kurva," zavrčel jsem a vrátil se do obýváku, kde jsem na hifi sestavě pustil I Could Care Less od DevilDriver a tak nějak doufal, že tím urychlím její odchod z bytu.

„Pokaždý, když vyslovíš mý jméno, můj vlastní odraz prostě shoří," ozval se z repráku hlas zpěváka za doprovodu bubnů a kytarový melodie, která okamžitě nabrala grády. V duchu jsem potlačil myšlenku na Tate a na to, co asi teď dělá, a zaťal jsem čelist. Pro jistotu jsem ty parádní rify pořádně okouřil a vrátil se do dveří ložnice.