Chci tě zpátky

XXXI

(NEDĚLE, 23. září 2018)

Stála jsem v koupelně omotaná ručníkem a v předklonu si vysoušela vlasy fénem. Párkrát jsem do nich zajela prsty, abych se ujistila, že dokonale uschly a prudce se napřímila, abych je hodila nazad. Vypnula jsem fén, odpojila jej ze zásuvky a odložila ho do skříňky pod umyvadlem. Pak jsem svou zrzavou kštici spletla do copu, který se mi stáčel přes rameno dopředu, a omotala ho gumičkou.

Vrátila jsem se zpět do obýváku, jen abych našla Ollieho pracujícího u kuchyňské linky. Po našem příchodu ze sebe shodil promáčenou mikinu, jenže někdy v průběhu mé sprchy se svléknul jen do džínů, ze kterých vykukovaly boxerky. Nic víc. Žádné tričko, bosá chodidla, mokré vlasy volně spadající po ramenou. Zdálo se, že jen z toho výhledu brzy budu hyperventilovat. A nepomáhalo ani to, že mi momentálně vystavoval svá široká záda, když přešel k ledničce a nehnutě do ní zíral, jako by uvnitř snad spatřil Boží zjevení.

„Možná by sis tu lednici měl vyfotit, dýl ti to vydrží," poznamenala jsem pobaveně.

Ollie se ke mně otočil s obočím staženým k sobě a zamyšleně se poškrábal na čelisti. „Je tam nějakej podivnej balíček v alobalu a já mám tak trochu strach, že se hejbe."

Vyprskla jsem smíchy. „Jo, to by mohl bejt můj narozeninovej dort od mámy."

Vytřeštil oči navrch hlavy a ukázal za sebe. „Tohle... To jako fakt?"

Začala jsem se řehtat. Narozeniny jsem měla druhého března, takže by ten dort už zřejmě opravdu musel dávno odejít po svých. Pokud by to tedy byla pravda. „Dělám si z tebe srandu, samozřejmě. Nejsem až takovej lempl." Mávla jsem rukou a došla až k němu, abych sáhla po záhadném balíčku a nakoukla dovnitř. Nakrčila jsem nos. „Tak jo, tohle radši vyhodíme."

Teď se zachechtal Ollie. „A co to bylo?" zeptal se, když jsem tu podezřelou věc odstranila do koše.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím," přiznala jsem neochotně a založila si paže na hrudi, když se znovu zasmál. „No jo, no jo. Vsadím se, že ty taky nejsi kdovíjak spořádanej a čistotnej. Jakože úplně vidím ty novinový titulky: ‚Oliver Haves, slavný metalový zpěvák, který si ve volném čase rád žehlí trenýrky a ponožky!'"

Na jeho rtech se rozlil úsměv od ucha k uchu, když z lednice vytáhnul dva druhy sýrů a balíček se šunkou. „A já doufal, že se to nikdy nedostane na veřejnost. Snad to nikomu neprozradíš?"

Založila jsem si paže na prsou a opřela se vedle něj zády o linku, když začal zamraženou pizzu obkládat kolečky salámu. „Mohla bych tě vydírat," nadhodila jsem s jistým zadostiučiněním. I přesto, že to byla jen hra.

Vzhlédnul ke mně a svým hlubokým hlasem mě na tu krátkou vzdálenost takřka pohladil. „Vážně, Tate?"

Na prázdno jsem polkla a ucítila, jak se mi mezi stehny začíná rozlévat povědomé teplo.

„A co bys po mně chtěla, abys udržela moje malý tajemství?" dodal, když jsem neodpovídala.

Jak jsem tak koukala na jeho svalnaté tělo, napadala mě spousta věcí.

Předstírala jsem, že nad tím skutečně přemýšlím a tiskla rty pevně k sobě. „Mohla bych tě donutit o mně napsat písničku..." Ollie naklonil hlavu na stranu a udiveně povytáhnul obočí. „... anebo po tobě chtít doživotní vstup zdarma na tvoje koncerty?"

Na moment našpulil rty, vypadal u toho zatraceně samolibě. „Pořád se ti líbí, když zpívám, co?"

Jestli se mi to líbí?