Poslední tóny

Kapitola 1.

Kayla

Mohlo se stát, že jsem zaspala hned první školní den? Mně určitě, protože jsem na tyhle náhody přímo expert. Nedivila bych se, kdybych jednou zaspala i vlastní svatbu...
S rychlým rozloučením jsem vyběhla z domu a nasedla do auta. Bylo mi jasné, že jsem překročila rychlostní limit hned několikrát, ale momentálně jsem neměla jinou možnost. Jakmile jsem našla jedno z posledních volných míst, kde se dalo zaparkovat, rychle jsem se podívala do zrcátka u spolujezdce na to, jak moc špatně vypadám, protože líčení bylo to poslední, na co jsem v tom spěchu myslela, a s hlasitým zabouchnutím dveří jsem se klusem rozeběhla ke škole.

Než jsem se dostala k hlavnímu vchodu, trvalo to dobrých pět minut. Už jen to parkoviště, co je u školy, je obří, natož samotná škola. Ani jsem se nesnažila najít svoji skříňku, na to nebyl čas. Vydala jsem se tedy hned do třídy, kde by se měla nacházet moje nová třída včetně třídní učitelky.

Před třídou jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Fajn, Kaylo, to dáš. Zaťukala jsem na dveře a následně vstoupila dovnitř.
Okamžitě na mě všichni začali zírat, jako bych měla tři hlavy, a různě si šeptat.
"Že by se pan Wasser taky uráčil přijít?" zeptala se učitelka Trumannová, kterou jsou měla tu čest poznat už týden zpátky, když jsem si sem šla zařídit pár věcí a porozhlédnout se po škole, zatímco psala na tabuli. Když se ovšem podívala mým směrem, zarazila se v mluvení a chvilku vypadala, že vůbec netuší, kdo jsem. Po chvilce se ale usmála a otočila se ke mně celým tělem.

"Oh, Kaylo, tak tě tu vítám, jdeš pozdě," prohlídla si mě od hlavy až k patě a mírně se zamračila. Věděla jsem, co se jí nelíbí. Nemám na sobě uniformu. Není to ale moje vina, minulý týden neměli sukni mojí velikosti, protože poslední v mé velikosti dali nějaké holce přede mnou, co je taky nová, takže svou uniformu dostanu až zítra, kdy přijde nová várka sukní.

"Já vím..." zarazila jsem se, nemůžu jí přece říct, že jsem zaspala hned první den, "trochu jsem se tady ztratila," vymyslela jsem si na místě lež a ještě jsem se k tomu nevinně usmála, aby to bylo víc věrohodné.

"Ah, to se nováčkům stává často," zasmála se nahlas. Připadala jsem si trapně a mám pocit, že i zbytek třídy to měl podobně.
"No, každopádně, děti," začala mě představovat ostatním, kteří podle mě děti už dávno nebyli, "jak jsem vám říkala, máte tu nového člena vašeho kolektivu," musela jsem zakroutit očima, "tady Kayla s vámi bude ode dneška chodit do třídy, takže doufám, že se nezachováte jako banda buranů a přijmete ji mezi sebe."

"Kaylo, jestli se chceš předsta-" paní Trumannovou přerušil blonďák, který s veselým úsměvem a hlasitým pozdravem vpadl dovnitř, jako by se nechumelilo. Jakmile si mě všiml, jeho egoistický ušklebek se změnil v udivený výraz, pro jistotu se ještě rozhlídl po místnosti, snad aby se ujistil, že není ve špatné třídě, a dál na mě zíral.
"To je dost, že se tady taky objevíš, Trevore," povzdechla si učitelka, "první den a hned přijít pozdě..." zakroutila pohoršeně hlavou. Cítila jsem se trochu blbě, protože já taky přišla pozdě, akorát jsem si vymyslela, že jsem se ztratila. Ten pohoršený pohled by tedy měl patřit i mně.

"Myslím, že to zvládnu bez představení, můžu si už někam sednout?" vrátila jsem se po chvilce divného ticha zpátky k rozhovoru.

"Jistě, támhle vzadu vlevo je, jak to vypadá, plně volná lavice, takže si můžeš sednout tam. A ty, Trevore, máš zapsaný pozdní příchod," poslala nás oba na místa. Sedla jsem si tedy úplně dozadu místnosti.
Okamžitě se na mě otočila, na první pohled vysoká a hubená, holka s piercingem v nose a milým úsměvem na tváři. Měla krátké tmavé vlasy, které byly až skoro černé. I kluk, co seděl vedle ní se otočil mým směrem. Ten měl taky vlasy jako uhel, ale jemu se točily do hustých vlnek. Jeho sytě modré oči a tetování na předloktí mě upoutaly hned na první pohled.