Zero

93. začátek konce

Natasha

Neměla jsem ponětí kam mě vlastně moje matka táhla a ani mě to nijak nezajímalo. Měla jsem hlavu opřenou o chladné okénko. Nickolas mě pozoroval, cítila jsem jeho pohled na mě. Matka si šťastně pobrukovala nějakou písničku.,, Kdy už tam budeme?" Zeptám se otráveně.,, Brzy, Desire." Ujistí mě matka.,, Natasho." Opravím ji. Ona si povzdechne.,, Brzy tam budeme Natasho." Málem jsem se usmála nad mým malým vítězstvím. Po pár minutách jsme dorazili před dům, byl moc hezký.,, Co ty na to Natasho?" Zeptá se mě matka, když konečně vystoupíme z auta.,, Moc hezké." Poznamenám. Uvnitř byl dům moc hezký.,, Nickolasi, ukaž Natashe její pokoj." Nickolas přikývne a odvede mě do mého pokoje.,, Hezký co?" Poznamená když vidí, že se po pokoji rozhlížím. Pokrčím rameny.,, Měla by jsi přestat být tak apatická." Doporučí mi.,, Nevím jak to myslíš." Protočí oči.,, Vím, že to máš těžký, ale přestaň s tím. Děsíš mě, chováš se jako kdyby si byla jen lidská schránka a ne člověk, Natasho." Řekne starostlivě.,, Nechápu tě Nickolasi, a teď mě omluv, jdu se zeptat mé matky jestli se mohu před večeří ještě jít projít." A s tím odejdu z pokoje.,, Matko?" Oslovím ji. Byla v kuchyni a vařila večeři.,, Ano, zlatíčko?" Otočí se na mě ale pořád něco míchá v hrnci na sporáku.,, Smím se jít projít? Potřebuji trochu čerstvého vzduchu." Zeptám se jí. Neočekávala jsem, že by mi to dovolila.,, Jistě ale do západu sluce ať jsi doma." Svolí a obrátí se ke sporáku. Překvapilo mi, že mi věří. Hned jsem vyběhla ven z domu. Nevím kam jsem běžela, s trochou štěstí dost daleko. Zarazila jsem se u mostu který vedl do parku, protože už mi došel dech. Opřela jsem se o zábradlí mostu a snažila se popadnout dech., Nesnáším to tady." Naštvaně hodím kamen dolů do potoka.,, Nesnáším sebe!" Hodím tam další kámen. Po tváři mi stékají slzy. Posadím se zády k zábradlí.,, Jsi v pohodě?" Otočím se za hlasem. Kousek ode mě stála brunetka a starostlivě se na mě koukala.,, Jo jasný jsem v pohodě." Ujistím ji. Nevypadala moc přesvědčeně. Posadila vedle mě.,, Víš někdy věci nemusí být tak špatné jak se zdá." Pousměju se. Kdyby to tak je bylo ve skutečnosti.,, Dík za radu.",, Rachel." Představí se mi.,, Ráda jsem tě poznala Rachel." Poznamenám a zvednu se.,, Já tebe taky..",, Natasha, Natasha Hopper." Představím se jí. Když jsem přišla domů matka a Nickolas už seděli u stolu.,, Konečně jsi tady Natasho. Sedni si." Poslechnu ji a sednu si vedle Nickolase.,, Jsem ráda, že jsem spolu, tentokrát to bude jiné." Ujistí mě a položí přede mě talíř s jídlem.,, Přece jen teď když si ti v Hawkins nikdo nepamatuje, tak nemáš kam utéct." Málem jsem se udusila jídlem, které jsem jedla.,, Cože?" Vyjeknu.,, No samozřejmě, vymazala jsem jim paměť, takže si nikdo nepamatuje, že jsi vůbec kdy existovala." Řekne matka nezaujatě. Rozbuší se mi srdce. Moji přátelé si mě nepamatují, moje sestra neví že existuju, můj Will neví že existuju. Prudce se zvednu ze židle.,, Necítím se dobře, omluv mě prosím." Nečekám na její odpověď a rovnou vyběhnu nahoru do mého pokoje. Začnu rozbíjet co mi přijde pod ruku.,, Nenávidím to!" Zaječím a rozbiju zrcadlo. Praštím sebou do postele. Will už mě nemiluje, Will neví že existuju. Už neví, že byl mé krásnoočko. Nesnáším tenhle život.