Zero

49. cesta a noční můra

Natasha

Uplynul týden a já se měla vydat na letiště a letět za mou matkou. Abych byla upřímná, nechtělo se mi, radši bych zůstala doma. Ale moc dobře vím, že to musím udělat. Věci už jsem měla sbalené a jen čekala až si pro mě přijede Hopper a paní Byersová. Seděla jsem v obýváku s El a koukala na televizi. Včera jsem se rozloučila s ostatními. Bylo už celkem pozdě a El ležela opřená o mě. Koukaly jsme na Star wars. Rebelové právě zničili hvězdu smrti, když v tom jsem uslyšela klíče v zámku. Otočím se a všimnu si paní Byersové a Hoppera.,, Připravená?" Zeptá se mě Hopper. Přikývnu. Jemně s El zatřesu aby se vzbudila.,, Co se děje?" Zeptá se mě El a ospale si protírá oči.,, Už budeme muset." El seběhne z gauče a běží Hoppera obejmout. Naposledy ještě obejme mě, pak jsme už museli jít. Celou cestu jsem mlčela. Nechtěla jsem mluvit. Pořád jsme přemýšlela jestli je tohle dobrá volba. Ale udělala jsem co jsem musela. Po cestě na letiště, která mi připadala dost nekonečná, jsme se konečně dostali do našeho letadla. Byla jsem strašně neklidná. Každá malá turbulence mě dokázala vyvést z míry.,, Jsi v pořádku, Natasho?" Zeptá se mě paní Byersová starostlivě. Otočím se na ni a pokusím se o úsměv.,, Jsem v pořádku, nemusíte se bát. Jen jsem trochu nervózní." Zpět se otočím z okna. Venku řádila bouřka.,, Měla by jsi se jít prospat." Navrhne mi. Spánek byla ta poslední věc na kterou jsme myslela. Poslední týden jsem dokázala pořádně spát. Pokaždé co jsem zavřela oči tak jsem měla jednu a tu samou noční můru. Byl v ní jeden chlapec. Vypadal jen o pár let starší než já, byl blond a měl kouzelné modré oči. Mluvil na mě, pokaždé říkal to samé:,, Neboj se Natasho, naučíš se milovat chaos, tak moc jak ho miluju já." Když to dořekne, mám pocit jako kdybych se dusila. No a pak se s křikem probudím. Nejednou jsem takhle Hoppera a El vyděsila. Oni jediní o tom věděli, nechtěla jsem to ostatním říkat, protože jsem nechtěla aby se o mě báli, hlavně Will.,, Natasho, jsi unavená běž si lehnout." Povzdechnu si. Možná má paní Byersová pravdu, třeba mi to pomůže.,, Máte pravdu, spánek mi jen prospěje." Paní Byersová se na mě usmála. Po několika minutách se mi podařilo usnout. Tentokrát má noční můra začala jinak. Všude kolem mě bylo černo.,, Kde to jsem?" Zeptám se sama sobě.,, Rád tě zase vidím Natasho." Otočím se za hlasem. Opět tam stál ten samý blondýn.,, Co po mě chceš?" Vyjedu na něj. On se jen zasmál.,, Mohl bych ti to říct, ale co by to pak bylo za zábavu." Naskočila mi husí kůže.,, Nemusíš se mě bát Natasho. Nechci ti ublížit.",, Něco mi říká, že bych ti neměla věřit." On se na mě usmál.,, Jsi pozoruhodně chytrá." Uzná.,, Máš nějaké jméno?" Zeptám se ho opatrně. Zamyslí se.,, Kdysi jsem jméno měl, ale je to tak dávno, že si ho ani nepamatuji." Přizná. Mlčím, čekám co bude dál.,, Ale má drahá Natasho, ty mi můžeš říkat Void." Pozvednu obočí.,, Void?" Zopakuji překvapeně. Void přikývne.,, Proč jsi tady?",, Má drahá, to by nebyla ta pravá legrace, kdybych ti na všechno jen tak odpověděl." Void se usměje a pohladí mě po tváři. Ucuknu, má studené ruce.,, Omlouvám se, nedokážu ten chlad moc ovlivnit." Void ode mě odstoupí.,, Proč máš tak studené ruce?",, Protože jsem z části mrtvý." Odpoví Void a otočí se ke mě zády.,, Co myslíš tím z části mrtvý?" Zajímám se.,, Myslím tím to, že nedokážu existovat jinde než tvé mysli. Ale nemusíš se bát, Natasho. Brzy se to změní." Void se na mě otočí. Široce se na mě usmíval.,, Brzy se tě budu moct dotknou doopravdy." Ucouvnu.,, Ale, snad se mě nebojíš?" Otřesu se, najednou tu byla ještě vetší zima.,, To je škoda, myslel jsem, že z nás budou přátelé." Koukal se mi do očí.,, Co po mě chceš?" Zeptám se ho odhodlaně.,, Právě teď? Nic. Brzy se to ale změní, užívej si dokud můžeš. A pozdravuj ode mě Eleven." Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, probudila jsem se celá zpocená a zadýchaná. Vedle mě seděla paní Byersová a Hopper. Oba si mě starostlivě prohlíželi.,, Jsi v pořádku, Natasho?" Zeptal se mě Hopper. Přikývnu. Nedokázala jsme promluvit.,, Za chvíli přistáváme." Oznámí mi paní Byersová. Byla jsem ráda, když jsme se konečně dostali na zem. Vzali jsme si taxíka do hotelu, kde jsme měli zůstávat. Celou dobu jsem se cítila jako kdyby mě někdo sledoval. Když jsme dojeli do hotelu a já si vybalila sedla jsem si na postel a snažila se přemýšlet nad tím kdo by mohl být ten Void a proč mě zná. Někdo zaklepal na dveře.,, Dále." Ukázalo se, že je to Hopper.,, Jsi v pohodě? Zase jsi měla tu noční můru?" Opatrně přikývnu.,, Ale tentokrát byla jiná. Pořád tam byl ten kluk ale tentokrát se mnou nejen mluvil. Sahal na mě, byl studenej jak led." Jedna slza mi stekla po tváři.,, Natasho, je to v pořádku." Snaží se mě Hopper uklidnit, nefunguje to.,, Cítila jsem se bezmocně, nemohla jsem nic dělat." Povzdechla jsem si.,, On zmínil El a to mě děsí nejvíc." Hopper se na mě šokovaně koukne.,, Neboj se Natasho, nějak si s tím poradíme.",, Možná máš pravdu. Bude to v pořádku, půjdu si lehnout." Hopper se na mě usměje.,, Sladké sny." Bohužel jsem ten večer fakt "sladký sny" neměla.