Byl jsem patnácti letý student už na střední škole.
Na svůj věk jsem byl dost chytrý a tak jsem měl samé dobré známky.
Šel jsem ze školy na autobus, který jel vždy tak akorát.
Autobusem jsem jezdil tak půl hodiny a pak jsem vždy šel lesem. Ani jsem se nebál. Bylo světlo a tak se nebylo čeho bát.
Pomalu jsem cupkal lesem a pak jsem narazil na nějakého muže. Drdol na hlavě, kabát a v ruce nějaký, nějaký kapesník?
Nejspíš ano, kapesník či ručník.
Přiblížil se a já upadl do bezvědomí.
"Dobré ráno, broučku" uslyšel jsem a snažil se otevřít oči. "Už je to dobré, nikdo ti neublíží" ucítil jsem pohlazení po vlasech a tiše jsem dýchal.
"Kdo jsi?" Pípl jsem "A jak víš o té šikaně ve škole?" Polkl jsem.
Ano ve škole mě šikanovali, ale už to ústavalo.
"Harry, jmenuju se Harry a pozoroval jsem tě vždy, když si šel lesem domů. Vždy si plakal a psal si deník. Deník, který si ten den zahodil" rozbrečel jsem se.
Sleduje mě tu nějaký úchyl, sleduje mě a teď mě dokonce unesl. Chtěl jsem domů! Pryč od něho!
Nebyl bych to já, kdybych nebyl aspoň trochu statečný. Vzal mě za ruku a já mu ihned vrazil jednu facku.
"Nesahejte na mě!" Křičel jsem. Chytl si tvář a zraněně odešel.
Dveře byli všude zamknuté.
Jsem v pasti.
V pasti s bláznem, pedofilem a nevím čím ještě. Rozhodně ten chlap není zdravý.
Venku už byla tma a já jsem pomalu vstal z postele, měl jsem hlad.
Šel jsem po stopě vůně, která se táhla domem. Salát s lososem.
Ten muž byl v kuchyni a vařil.
"Omlouvám se" pípl jsem a on trochu poskočil, lekl se.
"Dobrý, máš hlad?" Šeptl tiše. "Ano, prosím"
"Nepros, nenechám tě umřít hlady, broučku" hned mi nandal na talíř a já jsem to celé snědl.
"Chutnalo?" Přikývl jsem a jemně se klepal. "Si jen můj" chytl mě za ruku.
"Chci domů, prosim" stékaly mi slzy. "Ne, teď patříš mě, já tě miluju" políbil mě na čelo a já jsem se rozvzlykal ještě víc.
Ležel jsem v posteli vedle jeho. Kudrnatý svalnatý muž. Byl pohledný, ale já se ho bál. Chtěl jsem domů.
"Stále ještě nespinkáš? Už neplač ano?" Objal mě kolem pasu a natiskl si mou hlavu na jeho hruď.
"Už prosim neplakej, už ne" byl už nervózní. Můj pláč už ho štval.
"Doprdele přestaň!" Křikl a já jsem hned ztichl. "Pšt, neublížím ti, ale neplakej mi" věnoval mi polibek a já jsem se jemně klepal.
Harry vstal a přikryl mě ještě jednou dekou, myslel si, že mi je zima, ale já se spíše bál.
"Chybí mi domov" šeptl jsem tiše. Už týden jsem u Harryho. Týden.
"Můžeš je navštívit, ale do devíti budeš zpět Louisi, věřím ti" pocítil jsem naději.
"Ano, ano" pískal jsem. "Ale něco za něco" řekl a já jsem pečlivě poslouchal.
"Polib mě a slib mi, že spolu budeme navždy" tiše vzlykl. "Že už mě nikdy neopustíš, nikdy. Že mě budeš milovat a už nikdy neodejdeš, nikdy" už plakal.
Když jsem uviděl fotku na nočním stolku, došlo mi to.
Harry s nejspíše jeho přítelem. Byl mi tak moc podobný, tak moc!
Bylo mi ho líto, ale svůj plán mám, teď jen pusa a slib.
Slib, který pro mě nic neznamená.
"Slibuju, že spolu budeme navždy" věnoval jsem mu polibek a chytl si ho za tváře.
"Do devíti tady, miluju tě" pustil mé ruce a já hned jak zavřel dveře pospíchal domů.
Pustil mě, protože jsem stále brečel. Tuhle volnost jsem si vyplakal. Fungovalo to.
"Mami!" Křikl jsem. "Pane Bože, Louisi!" Vykřikla moje matka a běžela mě obejmout. "Louisi!" Celá rodina mě starostlivě oplakala a já se opět cítil v bezpečí. Policii jsem řekl, že jsem se ztratil, ale jediné matce jsem to celé popsal.
Byl jsem opět tak šťastný. Ten pocit být znova s rodinou. Bylo to dokonalé.
Navečer jsem jedl u stolu se svou velkou rodinou a pak jsem zalehl.
Deset večer.
Teď jsem se začal cítit blbě. Harry.
Uplynuly tři dny a já se k němu nevrátil. Hlodalo mě svědomí a tak jsem vstal a šel se rozloučit s rodinou. Musel jsem za ním, i když mě unesl, tohle nebylo správné.
Slíbil jsem mu něco co mě najednou nutilo se vrátit.
"Dávej na sebe pozor" objala mě matka a věnovala mi polibek. "Neboj se" odešel jsem.
Ve tmě jsem zaťukal na ten dům a po pár minutách jsem vešel dovnitř a slyšel hraní na piano, které doprovázel pláč.
Tiše jsem se přiblížil do místnosti a jednu ruku položil na jeho rameno a druhou na ruku, kterou hrál.
"Omlouvám se, už tě nikdy neopustím"
"Chyběl si mi, bál jsem se Williame"
William. To muselo být jméno jeho přítele.
Nevadilo mi to. Sám jsem byl Louis William Tomlinson.
"Už navždy spolu" šeptl a já jsem si mu sedl na klín.
"Navždy"
